JARNÍ POVZBUZENÍ.
Ty duše, která úpíš v hoři,
viz tonouti kraj v květů moři,
oblaka zlatá modrem plout –
Vzchop ku plesu se, ku radosti,
svých muk a starostí se zhosti,
dej v májové jim rose utonout.
Jen zaplaš svého srdce tíseň –
slyš jásavou skřivánka píseň,
jenž k nebi vzlétá nad tebou;
svrz s beder, co tě žalem trápí,
splyň s vůní květů, kraj jež ztápí,
dej odplout mukám s větrů šumnou hrou.
Nač smutku, nářku teskné dumy –
slyš, pohádkou jak lesy šumí,
v ni zaber se a rozuměj...
Však nevyřkneš lidskými slovy,
co kouzelného tobě poví,
jak opojný ti v duši spřede děj.
Báj jara zaplaší tvé mraky,
sluch udiví, okouzlí zraky,
že duše blahem zaplesá...
A nad rmutem a nad bolestí
si zlatou stezku duch proklestí
v říš rajskou, v otevřená nebesa.
37