ZDROJ POESIE.

Josef Kuchař

ZDROJ POESIE.
Nač vyčítati básníkům jich písní stesk a trudy – klít číši, místo rozkoší že útrap mok v ní rudý?! Kdo chtěl by kamenovat cit, že z ňader krví plyne, kdo týrat srdce výčitkou, že trápí se a hyne?! Svou ptáče radost vyzpívá i žal na stinné sněti – jen lidské srdce zmučené to nesmělo by pěti?! Na výši ducha závratné tam vichří, hřmí a blýská, však srdce to radš vzpomíná a tiše pozastýská. [3] Je v srdci poesie zdroj a jeho hloub je bezdná – v ní vášní, bolů chmurné dno i jasná výše hvězdná. Kdo vidíš jenom z chmury dna kříž muk a útrap čníti, viz též, jak na něj hvězdná výš až dolů ke dnu svítí. Hleď, z božství toho polibku ve všelidskou tvář Krista, jak vchází v duši klid a smír, zář věčné krásy čistá! 4
Básně v knize Ze zašlých a nových dob:
  1. ZDROJ POESIE.
  2. MRTVÉ MATIČCE.
  3. KLEKÁNÍ.
  4. POUTNÍK.
  5. I. To hvězdou slétl anděl s nebes výše,
  6. II. Světice má, s hvězdných výšin
  7. III. Mně na mysli teď často vroucně tanou
  8. IV. ZELENEC.
  9. V. Mé srdce opojeno podřimuje
  10. VI. Tys modrou snivou mluvou očí svých
  11. VII. VZPOMÍNKY.
  12. VIII. RŮŽOVÁ POUPATA.
  13. IX. PRVNÍ SNÍH.
  14. X. MYRTA.
  15. XI. NOCTURNO.
  16. I. Jara se zachvěla étherem zvěst –
  17. II. Otevřelo jaro oči fialkové – –
  18. III. Já v zimě teskné báje před:
  19. IV. Sklopilo slunce oči svoje,
  20. V. Ach, utonout bych přál si v lesku jara
  21. VI. CHORÁL.
  22. I. Tak smutně hléd k nám v loučení
  23. II. Ta muka naše zná jen bůh
  24. III. Rve pozdní jeseň zbylé léta zdoby:
  25. IV. Kdys duši byl bych snad vyplakal,
  26. V. Tvůj modrý hled! – Co tajil vše, kdo poví? –
  27. VI. Květ smrti bledý v líčku,
  28. VII. Žlutým listem zadumčivá
  29. MŮJ ŽIVOT.
  30. KOSTELÍK.
  31. STESK BEZNADĚJE.
  32. JEHO OSVÍCENOSTI panu JANU HRABĚTI Z HARRACHŮ
  33. KU STŘÍBRNÉ SVATBĚ DO ALBUM.