Filosof lichý.

Beneš Metod Kulda

Filosof lichý.
Věrouka, mravouka – kdo ji tobě v duši vnuká? Pro neosvícený um mnohým jest,jest jak větrů šum; um ten až tam nedozírá, kde se jeví v Boha víra. Mudrák jenom tomu věří, co svým chabým smyslem změří. Co svou dlaní neohmatá, kolem toho slepě tapá; tvor mu znám a vítán jest, Tvůrci nevzdá žádnou čest; nezkoumá nic výš a šíře, pudem řídí se jak zvíře, těší ho to velice, že má původ z opice. Téměř jako zvíře žije, do Zjevení směle ryje, ano, on jest hrdinou před poslední hodinou; až ta se mu opoví, jak mu bude, rekovi? 50 Uvidí, že chybně soudil, v pustinách že duchem bloudil, sám že sešel na scestí, jiné lákal v neštěstí. Ba i vlastní syny, dcery, za sebou vzal v oblak šerý. Až jen přijdou trapné doby, uvidí svět jejich mdloby, zpozorují v tmách že sedí, ustrašeně k světlu hledí; svedl je tam otec sám, nevědí teď, kudy, kam. Prospívaje zemským věkem, stává-li se větším rekem? Mudráci, jenž za ním jdou, statnějšími reky jsou. Nevěrec až na věčnosti přesvědčí se o žalosti, do níž rod svůj uvedl, a s ním smutně usedl. Bůh dá, že snad jeho děti vyléčí se z hrozné sněti; navrátí se k víře zpět, jížto blažen byl jich děd. Co dá matka dětem v duši, otec navždy nerozruší. Jeho žáci, ubožáci, poznají té vědy láci, 51 až jen přijdou do života, pravda se jim zablýskotá, k Bohu se zas navrátí, neštěstí své ukrátí. Na posteli otec leží, lékař dí: že vstane stěží; obrací již oko v sloup, duše vniká v pravdu hloub; matné tělo leží v loži, duch zří nové světy Boží, zamodralý jeho ret počíná se lehce chvět: „Aj, ty skvostné zahrady – stromy v květu bez vady – a těch pestrých ptáků zpěv – netušený pro mne zjev – A ta krása toho kvítí – duše vůni slastnou cítí. K novému se blížím světu – z každého tak soudím květu. A zas jiné úkazy – vážné vidím obrazy – plesají mé útroby – zírám známé osoby. Rudé, bílé, modré šaty zlatým pásem sličně spjaty – převelebné postavy – bez tíže a únavy. Všem jim z ušlechtilých tváří – převelebná radost září! – 52 Tam hle vidím otce svého a tam bratra nábožného – tu zas vážné učitele, slyším písně přeumělé – Milá choť má jasné oči přeupřímně ke mně točí. A zde? Ó ta radost sladká – nábožná a moudrá matka – aj, jde ke mně blíž a blíže – ruce nese v způsob kříže, zraky v Boží slávu noří a hned pokorně se koří; laskavě mi pozdrav kyne – a již patřím věci jiné – Dubová se rakev veze – – Dobří lidé: kněze, kněze!“ Studený pot kryl mu čelo, na loži jest mrtvé tělo; duše vzlétla v nový svět, učenec se přestal chvět. Kde kdo kleká na kolena, každý pláče, kvílí, sténá, děti po mnohém dnes čase v nábožném zas tonou žase. Měl-li otec, Bohu dík, šťastný, jasný okamžik? Snad svých bludů litoval, odpuštění hříchů vzal! Kriste, zjev Své lásky div, suď a buď mu milostiv! 53

Básně v knize Církev a národ: