Durman.

Durman.
„Vítám vás, matičko, s pole vás vítám, ruku vám políbit horoucně toužím; čím dál tím více se v duši své soužím, loudavé hodiny bolestně čítám. Kytice na stole nepěkně voní, krásnější míval jsem druhdy i loni.“ 60 „Fialy, zvonečky, lilie, růže letos vám nikde se neurodily? Tyto jen špatné vám rostliny zbyly? Kdo že tu hádanku rozřešit může? Celé dvě hodiny v hlavě ji nosím, promluvte, matičko, promluvte prosím!“ ,Vítám tě, synáčku, z hlavního města, velmi jsi unaven, seslaben, hladen; sotva’s co teplého pojedl za den, zmořila tebe ta daleká cesta. Půjdu ti uvařit večeři silnou, zatím s tou hádankou práci měj pilnou.‘ Očička matčina neměla záře, ve slovích nebylo milého zvuku, chladně jen dala si políbit ruku, slzičky skropily bledé jí tváře. Synek zas samoten v světnici seděl, za matkou, na kytku zarmoucen hleděl. „Laskavá matka má ona snad stůně!“ Za malou hodinku večeři nese, umytá ruka se nápadně třese, jizbičku plnila z kuřátka vůně. Truchlá máť, smutný syn maličko jedli, chvílemi žalostně na sebe vzhlédli. Konečně matička váhavě praví: ,Tuším, že’s nepoznal význam tak plytký 61 této své nehezké, nevonné kytky; matčino slovo tě pochyby zbaví. Na třetí rok už tvé vysoké školy čím dál víc rmoutí mne, trápí a bolí!‘ ,Ó, jak mne blažila minulá létaléta, kdy se tvá lilie bělostně stkvěla, tvoje tvář růží se líbezně rděla, pokorou voněla fialka setá! Tenkrát mne blažilo předobré nebe, kytici vonnou jsem blažila tebe.‘ ,Už tě tak nevítá truchlivá matka, nevidí na tobě bývalých ctností, s matkou i příbuzní jsou Ti už sprostí; kam pak se poděla láska tvá sladká? Znamenám na tobě podivnou pýchu, zřím, že se nelekáš žádného hříchu.‘ ,Kterak dáš nemocným těchy a rady, a jak je případně nakloníš k smíru? Jak že v nich ustálíš zbožnost a víru, maje sám na sobě nepěkné vady? V tom-li jen úlohu lékař svou tuší, léčit že tělo má a ne též duši?‘ ,Zamítnul’s kvítečka líbezně vonná, zvolil si’s durman, jenž jedem až páchne, odvarem jiskerku života spláchne – kéž Tě svým může zvát, matka než skoná! 62 Nevíš, jak přehrozně v nitru svém strádám! Učiň, můj synu, zač prosebně žádám!‘ ,Durmanem slova a příkladu zlého roznášíš cikány vnešené zboží, snižuješ pravdu a Zjevení Boží, škůdcem ne vůdcem jsi národa svého. Víš už, co znamená durmanu kytka? Nebuď ti odporná matčina výtka!‘ „Léčil jsi tělo a zabíjel’s duši,“ ,takovou dostaneš od moudrých důtku.‘ ,Vydej už počet mi ze vloh a skutků, kdy’s ti pak Soudcův hlas zabuší v uši.‘ ,Zbožný tvůj otec tři léta je v hrobě, synu, slyš, matka tvá domlouvá tobě!‘ Stačila moudrá ta matčina slova, nemluvil syn však jí zulíbal ruku, zažehnal svoji i matčinu muku, započal křesťanský žíti zas znova. Lid si jej, zbožného lékaře chválí, vážnosti požívá v blízku i v dáli.