TOBĚ

TOBĚ
Ten svět jest věčná proměna, ni klidu v něm, ni stání: bez konce stálé rození a stálé umírání. Den sotva jitrem zrodí se, již večer jej potírá; květ vesny spálí letní žár, plod léta zimou zmírá. Máť daří robě životem a ono smrt jí dává: tu jeden život počíná a druhý dokonává. I bývá každé zrození radostně uvítáno, i bývá každé zemření bolestně oplakáno. Jitřenka svět kdy pozdraví, blahé se šíří světlo, a se sluncem kdy zašel den, již rmutné temno slétlo. 48 Kdy vesny život rozkvétá, šat květný zemi zdobí, a rubáš sněžný věstí žal jeseni na záhrobí. Zaznívá ples a veselí, kdy člověk světu zrozen, a prsou vzdech i očí pláč jde za ním, v hrob kdy hozen. – To srdce lidské jako svět: ni klidu v něm, ni stání, bez konce stálé rození a stálé umírání. A kdy se radost narodí, neb kdy ji zlomí tíseň: hned veselá, hned truchlivá zazvučí v srdci píseň. Mé srdce svoje písničky v blahé i smutné době zpívalo, dívko milená, ne jinému, jen tobě. 49