VZPOMÍNKY NA PLES

Vojtěch Mikuláš Vejskrab Bělohrobský

VZPOMÍNKY NA PLES
I
Krásné noci háv se ztrácel pomalounku k lesu, když jsem já se domů vracel, smuten v duši, z plesu. Ano, ples byl – a já z něho nesl v ňadru žely, z plesu, kde jen veselého ducha struny zněly. – V řadách krásek vábně vnadných skvěla se i ona, pro niž srdce láskou tužnou plane, nyje, stoná. Růžné jindy její líce nádech nesly bledý, očka jasná nad hvězdice smutně na mě hledí. Lásce naší nepřející stíhají nás zraky – červe věčně zžírající, zapři se ty taky! 61 II
Ustaň hlodat, červe věčný, ustaň aspoň chvilku: nepřervi, ty ostrosečný, slední srdce žilku! Nechť tvé hlody aspoň minou dokud ona zde je, abych vzít moh’ tvářnost jinou, z níž se radost směje. Vešla v pokoj – nemám stání, musím k ní a brzy. Já si zvyknul přemáhání, nevynuť mi slzy! Hleď, i ona musí, musí veselou se zdáti, povzdechům, jež v prsou dusí, pouta musí dáti. Jí po boku vítězně si sok můj šťastný kráčel, nevěda, že v koutku kdesi já zrak slzou smáčel. 62 Aj, hle, hudba veselou tu spustí notu skočnou: a hned párky ze všech koutů jarý tanec počnou. U radostném zanícení vše se v kolo vrhá, lákavé to hudby znění každou žilkou trhá. S ním i ji ta vřava hlučná vnesla v kolo víru – což to pastva jedem tučná mému v prsou štíru. 63 III
Stáli jsme tam v koutku sami, na sebe jsme hlédli, a hned slzy pod řasami a hned líce zbledly. Ruce se nám jako pruty na tom větru chvěly, prsa pak jsme obemknuty němým žalem měli. Potrhovali se rtové bolem, aniž hlesli, až jsme mlčky, s pláčem štkavým v náruč sobě klesli. A když jsme si poplakali, potiskli se k sobě, tu nám bylo jak za živa pochovaným v hrobě. Naděj, radost, snové zlatí – vše to klesá v nivec, neboť zle se na nás katí osud nepříznivec. 64 Láska jiným slasti rodí, nám jen trud a hoře. Jiným úsměv na líc vodí, nám jen slzí moře. Jiní květy lásky sklízí i ovoce chutné. Nám jen přáno hořké mízy, kde se kmínek utne. Jiným láska bez zásluhy skvostné hody strojí. Nás, vedoucí zápas tuhý, sotva drobty kojí. A my smutní žádné, žádné naděje nemáme, hráz před rájem snad že padne, odpor že se zláme. Již i sobě, bezohlední, vyhledáme vraha, jenž má vsadit ránu slední v hruď našeho blaha. Zakleli nás ku věčnému, zoufalému bolu – ach, snad dlíme naposledy, naposledy spolu. 65 Ach, to bolí, ach, to bodá, hrot ten příliš pádný! Kdož nám těchy, rady podá? Žádný, žádný, žádný... Zase hudby skočné víří čarodějný proutek – slyšet kroky – snad že míří sem, v náš svatý koutek? On to – již mně ji oderve, jde jí rámě podat. – Nuže, lačný v ňadru červe, začni dále hlodat! [66]

Básně v knize Básně: