Pokora a pýcha.

Pokora a pýcha.
Čím většími dary tě obdařil Bůh, tím ryzejší pokorou zdob se tvůj duch. Kdo se volí zastkvívati pýchou, všude páchne nejhnusnější jichou. Pyšný vlastním přesvědčí se videm, odporný že Bohu jest i lidem; pyšnému se moudrý vyhnout hledí. soustrastnou mu slzu z oka cedí. Pyšným vážný člověk nerozumí, úsměv na rtech jenom stěží tlumí. Mluví křesťan poctivý: „Pyšným Bůh se protiví; pokornému milost dává, věčná budiž Bohu sláva!“ Hrdopyšku ubožáku, jakou chováš v duši čáku? Bůh se hněvá na tebe, a ty vjít chceš do nebe? 15 Nebuď s Bohem v odporu, zamiluj si pokoru! Pyšný volá: „Já jsem já, který všechno všudy zná; kdož by se mnou chtěl se měřit?“ O sobě jen ty tak soudíš, lidé řkou však, ty že bloudíš, nevolí tvým slovům věřit. Kdybys něco více znal, na pokoru by se’s dal; zbav se, brachu, směšné pýchy, naprav o sobě soud lichý. Čím víc v pravdu Boží vnikneš, tím víc pokorným být zvykneš. Ty se pyšně nadýmáš, že už všechno všudy znáš? Uč se pilně, a pak zvíš, že ti zbývá mnoho, a že víc jest toho, doposud co neumíš. Na bližního pokorného se stolce zříš vysokého, řka: „Ty bídný trpaslíku, nesáhneš mi ke kotníku.“ Zatím v jeho duši s pravdou styk jest užší, než se jeví ve tvé líci, a než chováš v mozkovici; smýšlení tvé ošemetné, oč vždy hlavně běží, pod ním v hloubce leží. 16 Bratře, stoje na hoře uč se moudré pokoře. Pán Bůh v nebi všechno vidí, pýcha tvá Jej neošidí. Každý člověk moudrý, skromný, v náboženství nepodlomný, výše stojí nad učence, má-li od nevěrců věnce. Moudrým víc se líbí zbožnost tichá, nežli neznabohů hlučná pýcha; Bohu i lidem líbí se pokorný, Bohu i lidem pyšný jest odporný. Každé pyšné slovo plané terčem posměchu se stane; slovo moudré, opatrné, na hlavu ti chválu shrne. Líp své pýše odolat, nežli chybu odvolat. Víš-li vskutku mnoho, věz, že přece toho zbývá mnohem víc, o čem nevíš nic. Pozor, člověk hrdý, plachý, roznáší rád plané tlachy. Kdo jen vlastní slávy hledá, dobré věci vzrůstu nedá. Po lepším-li hrdě toužíš, dobrému vždy neposloužíš; na očích měj veškery nepříznivé poměry. 17 Kdo se v práci rozzlobí, nedobře věc urobí. Slova vlastní uvaž přísně, pro bližního jiné vážky měj, laskavě mu ve všem shovívej, tak se zbavíš mnohé tísně. Nejen horli proti pýše, pokorou ať hruď tvá dýše, sice klesneš na své líše. S vysoka-Ii na vše koukáš, nadutě-li sobě houkáš, budíš všude smích, a máš těžký hřích. Každý, kdo si pyšně vodí, vlastní dobré věci škodí. Hrdě-li se člověk škeří, kdo že jeho slovům věří? Smělý hrdopyška oblažuje smíška, pokoře-li učí, proti pýše hlučí. Pokoře-li pyšný učí, horlením-li pijan hárá, nestřídmost když přísně kára, oba mluví, až to bučí. Škoda sebe lepší snahy, chceš-li řečnit bez rozvahy; mluvíš-li kde bez přípravy, snadno vzbudíš hlučné vřavy, zavzní tobě mnoho hlasů: „Mohl’s mlčet, škoda času!“ 18 zlému vstříc jdeš osudu, odneseš si ostudu. Lepší vážné kroky skromné, nežli skoky krkolomné. Chceš-li řečnit s lehkou myslí, zalez raděj v doupě syslí; ponech sobě plku svého, budou tě mít za moudrého; úcty-li se pozbavíš, nesnadno to napravíš. Dílo vážné družiny kazí hrdouš jediný. Hrdouš maje v hlavě plno prachu, jako řečník práší beze strachu; div-li, že si bílé s černým mate, povídaje páté přes deváté? Jak by v hlavě líh měl z višní, s přítelem svým mluví pyšní: „Lidé nečtou básně moje, jak číst budou básně tvoje?“ Nedrápej se nahoru, zamiluj si pokoru, pozbavíš se úkorů. Rekovná pokora pracuje tiše, odejme vítěznou korunu pýše. Nejen Bůh se pyšným protiví, každý člověk moudrý, poctivý opatrně jim se vyhýbá; domýšlivě nadouvají tvář, kolem hlavy strojí sobě zář, bytost jejich všem jest nelibá. 19 Hrdopyškům plňte všechny choutky, ze sebe jim čiňte pouhé loutky, snad vás blahosklonně pochválí; projevte, že znáte směšné bloudky, poodhalte jejich temné koutky, hněv se jejich na vás provalí. Nádor v mozku hned se nezhojí, o upřímnost hrdouš nestojí, nebude as více hledat tebe; ty pak proto přátelskou svou hruď přespřílišným žalem nezarmuť, později snad přece pozná sebe. Přichází-li člověk hrdopyška, pilně zpytuj, není-li v něm liška. Člověk hrdý bývá tvrdý k lidem rovným nebo nižším; ale k lidem nad něj vyšším, z nichž mu čest neb prospěch kyne, jako otrok rád se vine, pokorně jim pochlebuje, tajně vsak i zradu kuje.