Zlatá svatba.

Beneš Metod Kulda

Zlatá svatba.
Cestou v krásném stromořadí radostně jdou staří, mladí, vedou bábu, vedou děda, kde kdo zraky své k nim zvedá. 57 Jak všem sluší rozmarina, kterou fábor něžně spíná; děd i bába hlavu kloní, Bohu vděčnou slzu roní. Všickni, kdož je potkávají, vlídný pozdrav pro ně mají: „Kéž vám pro ta zlatá léta klidné blaho porozkvétá.“ Průvod bral se do kostela, odkud vstříc jim hudba zněla; ladný čtverhlas zvučných zvonů k posvátnému zve je konu. Zbožně klekli u oltáře, na němž plála svící záře; počet synu, dcer a vnuků malému se rovná pluku. Radost má z nich a z té chasy milý farář stříbrovlasý; manželé, kněz, dobré děti slaví šťastné půlstoletí. Farář Bohu díky vzdává, berličky jim v ruce dává; staromanželům pak zlatým požehnává slovem svatým. Po mši svaté do osady vrátily se blahé řady, bedlivě se každý snažil, upřímným je přáním blažil. 58 Babička i děd se shýbá, syny, dcery, vnuky líbá, žehná jim a prosí Boha, by všem dával dobra mnohá. Od velebné této chvíle větší byla jejich píle, by jim stáří osladili, dokud děd a bába žili.