[Prolog]

[Prolog]
Na pouti lesem v temných snětí krytu o plece dubu tělem opřená, vzplanula vstříc mi v červánkovém svitu bez hlavy, rukou socha kamenná. Z vypuklých boků trávu vzešlou, býlí měnilo slunce v zlatoplavý vlas, a kalich zvonků, jahody květ bílý se mechem táh’ jak vlasem perlí pás. Z dutiny sochy v stínu kapradiny žlutavá vzhlédla na mne písklata, a k pramenu, kde pomněnky květ siný, laň z mlází vedla svoje kůzlata. [7] Již v dáli skuhrá výr a v spěchu náhlém mih’ netopýr se sochy nad hlavou, kukačky žaluji ve zvuku táhlém, zní praskot bičů šerou doubravou. Blažená socho němá, bezúčastná! v přírody tluku, proudu živoucím, co láska tobě, chvíle žití šťastná, naděje lidská s blahem vadnoucím? Co myšlének ti nepokojných roje, co bol neb láva vášní plamenná?! – – ó, což bych vyměnil to nitro svoje rád za tvá, socho, ňadra kamenná! [8]