Gonelli Giovanni.
Nad městem kvílí půlnoc v bouřném vzduchu;
kvil zvonů vniká ku starcově uchu;
na lože chudé klesá hlava šedá,
než v jeho víčka spánek neusedá. –
Nezdolnou tísní minulost se vtírá,
dokořán brány své mu otevírá.
Byl chud, než v srdci žárný choval zápal,
jímž pobádán se z mládí dláta chápal,
a s bídou válče krutém ve zápase
své zraky upjal k věčných zdrojů kráse.
A láskou děvy jako zlatou sítí
obetkal srdce, celé svoje žití.
Však časem zpyšněv, opojiv se v slávěslávě,
ve víru vášní, bujných přátel v davě,
opustil náhle děvu zoufající,
jež lásky výkvět pod srdcem již nesla,
ji zůstavil jak v bouři, blýskavici
na moři člunek bez plachet a vesla.
I stalo se, že přátel ve průvodu
se vracel jednou z bujných, šumných hodů,
u domu v koutku, schodu kamenném
žebračka chová slabým ramenem
13
robátko útlé, v plénkách schoulené,
k modlitbě majíc ruce vztažené.
On poznal tváři záhy vráskovitou,
vyhaslé oko, bídy stopu vrytou,
svou děvu, ženu poznal, dítko v plence,
však ruky nevztáh’ k synu, ku milence.
Pak viděl zářit stkvělé svoje jméno,
jak plálo slávy věčné na zenitu,
a po čem v mládí prahnul, dosaženo –
však tajný červ mu hlodal ve úkrytu;
leželo dláto, tvůrčí spala síla,
jen upomínka zašlých časů zbyla.
Nadarmo hledal ženy, dítka stopu;
jak hvězdy padlé s nebeského stropu,
ve světě širém navždy utonuly. –
A myšlénky teď zoufání nit snuly,
že zbělel vlas a vousy zšedivělyzšedivěly,
a v duši osten jedu vězel celý,
že rána jedna stíhala hned druhou,
až vrchol útrap zcela dovršen,
kdy nocí věčnou zrak mu obestřen,
že světa syt, provázen mladým sluhou
se schýlil, stařec, v trapnou samotusamotu,
ve duši mrtvo, v oku slepotu. –
14
A v jizbě ticho, vichr v okna ťuká,
jak zbloudilého poutníka mdlá ruka. –
Tu s lože náhle čarovnou jak změnou
vstal slepý mistr s hlavou vytyčenou:
„Jediná duše bídou se mnou spjatá,
hej učni můj, dej mramor sem a dláta!
Ač ztemněn zrak a mrtvá zřítelnice
již navždy černou chmurou zastřena,
nad oko těla mysl zírá více
ve vyšší touhy letu nadšená.
Zas duch jak orel poraněný střelou
se vzepjal mocně k poslednímu letu
a setřás’ havěť bolů zatemnělou,
rozevřel opět korunu svých květů.
Zas ruka tvůrčí máchat bude dlátem,
jak kdysi v čase láskou přebohatém,
zas citů zdroj jak víno v zlaté číši
se perlit bude k nekonečné výši.
Nuž lítej, dláto, těš se dílem stkvělým,
já synovu tvář v kámen mrtvý vtělím,
ty známé rysy, jež jak hvězdy planou,
utkvělé dávno v duchu tvořivém,
ať z nebes nitra do mramoru skanou,
mé ruky vzmachem, hbitým kladivem;
ať v oko řasné, v ovál obličeje
lahodný úsměv, jarý půvab spěje,
15
ať z díla posledního sezná svět
mou lásku, lítost, trýzeň mnohých let,
století obdiv náhradou buď skrovnou
za otcův hřích, za bídu nevýslovnou,
v niž uvrhl jsem dítě ztracené:
ať na mne v smíru hledí s kamene!“
Červánky vzešly, růže zkvetly rána,
u lůžka mistrem socha vytesána.
„Nuž, učni můj, viz dílo poslední,
na sochu mrtvou, na mne pohledni,
zda odlesk rysů mých jí z líce září,
zda podobna tvář synova mé tváři.“
„O mistře, zázrak! Svoji tvář zde vrytou,
jak božským dechem v mramor vidím vlitou;
snad ruku tvůrčí anděl řídil z nebe,
bych v mistru slepém, otče, poznal tebe!“
A syn teď líbá tváře vrásky steré,
od matky drahé požehnání šepce,
z útroby jemu kletby hada bere,
že nové jaro v staré zkvétá lebce. –
16