Rabbi Esra.

Rabbi Esra.
Rozžeh’ jsem prvně svícen parožnatý, chanuky svátek*) Israel dnes slaví, mně třikrát běda! že ten večer svatý docela zbělil šediny mé hlavy. Třicátá půlnoc nad oknem mým stojí, co duše moje se zoufáním v boji, dnes jitřní hvězda ranních za červánků zas najde v slzách víčka beze spánku. Ubohý starče, jedinou měls dceru, jak bludný plavec hvězdu na severu, jediný lupen, jeden pramen v stepi, jedinou duši, jež tě láskou střehla, a teď ji voláš pláčem bědným slepý, jak noční rosu palma vedrem zžehlá. Bylť úsměv její, jak by vánku dechy květ oranžový padal s listů střechystřechy, *) Chanuka, slavnost posvěcení chrámu v měsíci Kislevu trvá osm dnů. V předvečer prvého dne rozžehne se jeden plamen na sedmiramenném svícnu, a pak každý den o jeden plamen více.
30 a v oko její celé moje štěstí andělem krásy Jehova dal snésti – nač myslit dál a vlastním vzpomínáním přitiskat osten k zbodaným již skráním? Z večera jednou karavana celácelá, velbloudů zástup, pozlacených mezků k chaloupce mé z hor nedalekých sjela hledajíc pravou do Damašku stezku. K úžasu svému v shromážděné četě v čabrace zlaté, muže po boku, Juditu zřel jsem na velbloudím hřbetě s důvěrou dětskou v tváři, ve oku. Turbany lesklé, hlavice jak máku, opasky zlaté, pštrosí chochole, osmáhlé tváře s pýchou v divém zraku obstouply chatu v šumném hlahole. „Derviši cizí! to-li tvoje dcera, kalifa ret se k džauru pokoří, od dneška má je krásná bajadéra a tobě dám loď šperků na moři. Veliký Allah v horách zmátl cestu, bych na dol zlatý přišel, na nevěstu, jak antilopu v horách nocujícínocující, postřeh’ jsem v mechu hurisku tam snící. – Fík s palem hlavou, kapradinou řásnou snů vějíř spřádal nad dívčinou krásnou, 31 již prvým hledem pomýšlel jsem na to, jak v rukou mých se zaskvěje to zlato, jak v letu křepčíc po koberci patou ukojí vášeň ve útrobách vzňatou. Z Iranu květem ověsím ji doma, v červeném moři zlovím perlice, a sto otrokyň, kdy povelí rtoma, přinesou drahé masti na líce. Však hlava tvá, kdy v naduté se pýše rozkazu mému, přání protiví, plemeno tvé, jež v kalifátu dýše, jak stádo vženu v plamen ohnivý.“ Byl Abdal-Malik, Damašku to vládce – má dceř se smála; v zdobách královny že uzří svět jak vzdušné ve pohádce, lesk minaretů, půvab čarovný. Dětinnou byla; však mé srdce vroucí div neustalo v útrobě mi tlouci, já nehnul brvou, z kamene měl oudy, jen tupým zrakem hleděl na velbloudy. – Otrockým hlasem v prach se kloně bradou v zajetí dal jsem dceru svoji mladou, však pojednou, jak jiskry na ocelioceli, myšlénky dávné hlavu rozechvěly. „Kalife mocný, svol jen k prosbě jedné, v pokoře otrok z prachu k tobě vzhlédne, 32 viz národ můj jak uhněten se plazí, pro boha svého nemá svatyně, jak zvěř divokou stíhají nás vrazi a stánek boží – chudá jeskyně. Chrám vystav nám a dceru odveď v harem, v objetí jejím celé nebe dříme, výkupné její zaplatiž tím darem, my ještě hlouběj v prach se pokoříme!“ Vystavěn chrám a obec spěchá celá k chaloupce mojí úctou rozechvělá, okénka věnčí ratolestí palmy proroka zbožné prozpěvujíc žalmy, v nadšení jásá, obět velkou chválí, že ruce mé se s dcerou rozžehnaly pro slávu boží, pro Jehovy stánek – však pro mne přešla chvíle radovánek. Myšlénky hrozné tepaly mi v čelo černými křídly, srdce odumřelo. Hle! krásný chrám jak černý les se chmuří s hvězdami v oknech, s lunou na cimbuří, lešení ještě v síť se kolem spíná, již zítra posvětit mám stánek hospodina. Zvuk písní z města, v skalinách jak ptáci, ozvěnou smutnou v nitru mém se ztrácí, dnů třicet trvám na modlitbách k bohu, zda milost boží dosáhnouti mohu? 33 Prodal jsem duši, mrzkost bohopustá ne k slávě boží, k záhubě mi vzrůstá. Kmentový biret se korunou zlatouzlatou, obléknu sukni, thoru vezmu svatou, zapálím obět k odpuštění hříchu – – – vV noc rabbi vyšel u divokém smíchu. Zarudnul oblak v poušti na pohoří, zápalná obět – Jehovy chrám hoří. 34