Propercia de Rossi.
(Idylla.)
I.
I.
Zas večer snů, jak za dob lásky jednou,
do oken mých se hustým parkem plouží,
jak luna bledá v chmuru neprůhlednou
zas mysl moje v minulost se hrouží.
V Bologni vížky v souladu již hravém
do dálky znějí se zvonícím bravem,
porůznu světla vyhoupla se v šeru,
jak s lunou v loktech vlny na jezeru.
V tu dobu snivou, v háji oranžovém,
Silvio blažil horoucím mne slovem
a slzy lásky s démantovou rosou
zaplály v růžích, chvějnou nad mimosou.
Kol zmíral ruch, v náš hovor lásky tichý
jen z keře zněly dvou hrdliček smíchy,
snad jejich rty též snoubily se plaše,
jak citem vroucím v loubí ústa naše.
41
Byl šlechticem; však v zaníceném hledu,
v osmáhlé tváři, na rtu přimklém jemně,
já nečtla hrdosthrdost, po pýše ni sledu –
vždyť lásky něhou kloníval se ke mně.
Však přišel čas, kdy jako přízrak němý
s ubledlou tváří bloudil cypřišemi
a v náruči mé zachvíval se mrazem,
jak děsil by se vlastním před obrazem.
Za noci tiché, na jezerním člunu,
já zřela prvně za mraky plout lunu,
hrot lásky první zakalený bolem
nad hlavou hvízd’, jak sova letíc dolem:
„Opustíš město, za svítání, z rána,
máť ouklad strojí, hrdá markysána,
než mine rok, utiším vlny hněvu
a přijdu pro tě, milenku, svou děvu.“
Do hloubi stínů zatemnělých sosen
upírám zrak, jenž vzpomínkami zrosen,
pod okna tažní přiletěli ptáci, –
má láska mrtva, on se nenavrací.
II.
II.
Od doby té již čtrnáct prchlo roků,
co slza tlačí ve vyhaslém oku,
čas dlouhý dost, by na prach v popelnici
konečně spálil srdce milující.
42
Však na mou lásku s tvořivosti tuchou,
jak slunko jarní na ratolest suchou,
umění paprsk, čarovné pad’ zoře,
že duše má, jak vlnobitím moře,
myšlének vlny na pobřeží světa
v nadšení jiskry ku oblakům metá. –
Já rukou touž, jež ovíjela šíji,
Madonny půvab do mramoru vryji
a z téhož rtu, jenž láskou vzplanul květnou,
úsměvů ptáci sochy v tvář se slétnou. –
Však srdce ženy tužeb dráhu mléčnou
zří ohněm blýskat v dáli nekonečnou,
déšť zlaté lásky padající v luhy
a v duši chvění rozepjaté duhy – –
což ruka lásku do kamene tesá
jak snivá noc své hvězdy na nebesa,
sic duch nadšený s aetherem se snoubí, –
však srdce zírá do života hloubi,
chce nazpět na zem, čaruplné báje,
hře lásky slouchat snivé na šalmaje,
tkát vlákna snů, jich zlatovlasou prouhou
se kochat, snít a zemřít třebas touhou.
A láskou žiji; čtrnácte již roků
se smutkem v srdci, s palnou slzou v oku,
než klesne v prach a zemdlí v tvůrčí síle,
pracuje duše o památném díle.
43
Viz třináct skupin, třináct zastavení,
mé lásky bol, toť umučení Pána, –
než hvězda zbledne, paprsk šlehne denní,
čtrnáctá socha bude vytesána.
Ježíše sejmu, svoji lásku svatou,
jak matka boží v náruč rozepjatou,
v jeskyni složím do země a prachu –
dnes ruka kmitne v posledním se vzmachu.
Než hory modré zasvitnuly stráně,
skončeno celé umučení Páně,
a vedle kříže mrtvé ženy tělo
jak mhla stříbrná červánkem se chvělo. –
44