Jehuda Halevi.
Jak„Jak sfinga němá na karmelské hoře,
o hladu, žízni v skalní trvám sluji,
po celý věk tu v hvězdné zírám moře
a v siné mráčky, nade mnou co plují.
Dnes řada roků prchá čtyřicátá,
co ústa moje modlitbou jsou vzňatá,
co první prosba s hory této čela
do oblak k Tobě, mocný bože, spěla.
Pro lásku tu, jíž slunce trvá žhoucí,
jíž blesky žijou, pustá tato skála,
pro svatý oheň, milost všemohoucí,
co v ústech proroků nám Tebou vzplála,
pro zářný sloup, jenž praotcům mým svítil,
jejž v poušti jednou Mojžíši jsi vznítil, –
Jehovo bože! hvězdo věčných třpytů!
již ukoj přání, vyslyš eremitu.“ –
Tak volal rabbi na karmelské hoře
a v noci v sluji purpurová zoře
zasvitla náhle; na kamenném loži
se rabbi zvedá udiveně, plašeplaše,
61
slyš! nad ním dech proroka Eliáše:
„Bůh slyšel tebe, jako prorok boží
hned vezmi hůl a opusť pustou horu,
do města Akky vejdi nejdřív v bránu,
lid úpí, mře tam na morovou ránu,
a na důkaz, že poslalo tě nebe,
mor utichne, jak zhlídne v městě tebe.“ –
Opustil rabbi v noci ještě horu
a vešel v Akku, konec bylo moru. –
Již slunce hasne, západ nachem rudne
a zlatem hoří minaretů střecha,
z daleké pouti, jako ptáče bludné,
Jehuda rabbi do Damašku spěchá. –
On prorok boží ode města k městu
v nadšení svatém dálnou koná cestu,
svůj národ budí, rozohňuje řečí,
by vešel v boj, sáh’ k plamennému meči,
že přišel den, by nad sionským hradem
zas hvězdy vzešly jako nad západem
a domov svůj a tyče bílých stanů
Israel celý zatknul v Kanaánu. –
Již bledé hvězdy planou na obloze,
Jehuda dosud řeční v synagoze:
„Jehovy pozdrav opakujtež ústa,
mír nesu vám a svrchovanou lásku;
62
ohnivý sloup již na nebesích vzrůstá
a posel boží přišel do Damasku. –
Na slova má od svahů Libanonu
s udatnou paží, se zápalem v čele
Israel kvapí k dědičnému trónu
a ve mně uctit svého spasitele!“ –
A jeho řeč jak moře na skaliska
do duší bije větší stále vlnou,
rukama hází, divě okem blýská,
provází smíchem řeč svou tajeplnou, –
až pojednou, jak bleskem sražen k zemi,
mluviti přestal – zástup žasem němý. –
V to mrtvé ticho hromů jako hlasy,
jak zvířat řev, kdy step za nimi hoří,
jak plavců křik, kdy na vzbouřeném moři
se voda divá k obětem svým hlásí,
jak sopky výbuch ze všech hrdel znělo:
„mor! mor! morovou ranou černé tělo!“
63