Vánoční legenda.
O štědrý večer v pozdní noční chůzi
jsem ve snách zbloudil v zasněženém boru,
kol jíní plálo každé na haluzi,
jak slza velká luna na obzoru.
A poblíž cesty tam, kde stromy řídly,
ruina čněla z bílých ratolestí,
stín lesů nad ní, motýl černokřídlý,
jak mrak se chvěl, kdy lásky prchá štěstí.
A vstoupiv na zeď, loubí na zvětralé,
do tiché noci lesa přes vrchole
jsem patřil v dál, kde na samotné skále
čněl kostelík a rodná víska dole.
Tam mnoho světel míhalo se chvatem,
v bělavých kruzích poletavé dýmy,
v nich havran někdy černým zavál šatem
jak v srdci bolest, upomínka zimy. –
Pojednou slyším přitlumená slova
a teplý život odměřených dechů,
pode mnou k smrku jedle démantová
šelestí živě na bělostném mechu.
67
Dnes večer snů je, radovánek, štěstí,
kdo srdce má, dnes zachvěje se tuchou,
a tiché zvuky svatých čarozvěstí
i hlavou skal a stromů pohnou suchou:
„Ty duše teskníš pro tu dnešní chvíli,
že ruka lidská nezvolila tebe,
nestřásla rubáš zimy sněhobílý,
že moře světel, v blankytu svém nebe
na hlavu tvou a snětve nezavěsí,
že neuzříš, kdy blahých oko dětí,
jak hvězda hvězdě v letu pod nebesynebesy,
dnes báj velikou počne vyprávěti.
Jen v duchu zříš, jak v zasněženém domku
zrak otcův plane, prst se matčin chvěje,
kdy dárky rovná na vánočním stromku,
je slzou horkou zlatí s obličeje;
jak síň se plní, šumot hlasů vzrůstá,
a dítě otci, matce v náruč klesá,
až stane srdce, blahem zněmí ústa,
hled zrosený jen upřen na nebesa.
A nad zástupem obdařených dětí,
jak srdce lidské strunou svojí zlatou,
počíná šumět pozlacenou snětí
vánoční stromek lásku nepojatou;
68
ve také chvíli jaro květy rodí,
rozpíná nebe dráhu hvězdic mléčnou –
a lidský duch i nad ztracenou lodí
se vzpruží letem u výš nekonečnou.
Dnes hlavu schyl, snad o svatvečer příští
hoch korunu tvou o vánocích setne,
pak jako nebe hvězdami se blýští,
zaplaneš v kráse světel bezpočetné.
Však zatím plec se vypne mohutněji
a hlava ve snách k blankytu se vzpřímí;
nuž netruchli a vypuď beznaději –
vánoční stromky příští budem zimy.“
Utichnul šepot, měsíc nad ruinou
jak anděl strážce vyhoupnul se z mračna, –
slyš střelné rány hučet doubravinou,
hloub lesní ohněm chví se neprůzračná.
Dva střelci vyšli se skolenou laní,
na máry tyče smrk uťali, jedli,
a v plesu zvučném, živém rozmlouvání
se smečkou chrtů dál se cestou zvedli. –
A prázdno bylo na tajemném místu,
kde smrk mladičký, jedle dříve snily,
s vůkolních stromů sníh a něco lístů
jen časem padlo čerstvé na pahýly. –
69
Ubohé stromky! kde jsou snové zlatí,
kde štědrý večer, krásy jeho žáry –
hle, zástup střelců v myslivnu se tratí,
a hnědou laňku vaše nesou máry.
O štědrý večer v pozdní noční chůzi
jsem ve snách vyšel ze smutného boru;
kol jíní plálo každé na haluzi
a luna bledá čistém na obzoru. –
Ubohé stromky, slza na mém líci
vám svědčí celé příbuzenství vnitřní,
nad krajem slyšet zvony hlaholící –
dnes půjdu na mši pomodlit se jitřní. –
70