Alžběta Nadaždova.

Alžběta Nadaždova.
Jak démon krásná, zlatý cymbál v klínu, s pavlánu kněžna v skvostném hermelínu, psa u nohou a panoše, do modrých lesů stápí skalin stínů své vlahé oko rozkoše. „Tvá píseň ztichla; ó, že věčné zvuky zpod krásné tvojí nevyplynou ruky, zvuk věčně jásavý; rci, paní má, kdy pochybnosti muky tvá plachá vůle zastaví? Kdy retů mých se lící dotkne plamen a skoupá rouška s bílých padne ramen, jak z měsíce stín obláčku? či divou vůní otráven a zmámen jsem sloužil pouhou za hračku?“ 71 A s bystřinou, co pode hradem šumí, a s větérkem, jenž hvozdu čeří chlumy: „mou lásku uzříš, těla vděk,“ šepotá kněžna vzbuzujíc se z dumy, „až nový bude úplněk.“ – A brzy luna v mráčků siných šeru jak labuť bílá plula na jezeru; tu v lásky klamném záchvatu poslala kněžna starou chůvu Neru, jež uvedla jej v komnatu. Obdána vlasů hustých černou směsí, v níž oka blesk jak hvězda v sněť se věsí, rty plné růží červánků, bělejší tváře nad křídové tesy – na loži kněžna ve spánku. A panoš klesá, oko vášní těká, kdy k šíji mu se ruka vine měkká, jak lián k stromu k líci líc; blíž voda plíská, stero kapek stéká, však polibků z úst na tisíc. „Rci, paní má, proč oko tvé tak blýská, jak v slunci korál, zlatem plná miska, jak letní noc, kdy bleskem mží?“ – „Má chůva ranní rosou se křoviska mé oko potře, navlaží.“ 72 „Rci, paní má, proč ňadra tvoje bílá jak hrozny révy jeseň nezkosila, ta krutá jeseň života?“ „Já růžemi jsem od mládí se myla,“ tajemně kněžna šepotá. „Rci, paní má, proč nahé tělo, šíje bez vrásky jediné, jak proutek ze lilije?“ „Hoj! hned se dozvíš, ženichu!“ a z objetí se vine mu jak zmije a sípá divém ve smíchu: „Ne růžemi, ni rosou, – krví juna, kdy vzpění se v něm vlna lásky slunná, omývám tělo, ňader vděk, že bez vrásky jak bílá chví se luna, to v čas, kdy v nebi úplněk.“ – A brzy potom, zlatý cymbál v klínu, u nohou kněžna v skvostném hermelínu jiného měla panoše; a nad ním luna z černých plula stínů a kněžnin zor pln rozkoše. 73