Augustin.
Legenda.
Po zřídle věd jak jelen žíznivý
práh’ AugustinAugustin, a proto Tagaste
otcovský dům, jenž klecí nádhernou
mu ducha spínal orlí peruti,
opustil náhle; s divou rozkoší,
jak loď, kdy zemský za ní mizí břeh,
s přístavem město, hory oblačné
a před ní širý, volný oceán,
své plachty zdouvá, hrdá, blažená
plout za cílem tím valným prostorem:
tak Augustin se kochal volností
a jako mračno těžké ledem krup
se s duší plnou velkých zámyslů
do dálky hnal, kde slavná Karthago
všem otvírala brány moudrostí.
127
Jak potápěč tam v hloub se velkých knih
s nadšením nořil, bludů útesy
pomíjel šťastně, pravdy blýskavou
by perlu ze dna sobě vylovil
a nitru zjednal klidu blaženost.
Čím šířil se však obzor vědění,
jak chodci s výšiny kraj rozsáhlý,
čím více bludů šelmy divoké
před ostřím tratily se rozumu,
tím více pravda lesklou vidinou
v dál prchala jak dýmu kotouče.
A proto s hněvem knihy odhodil
mudrců řeckých, písmo Hebreův
i nové písmo věštců Kristových
a jiných náuk plané blouznění
a k sobě děl: „Jak s růží kalicha
ohyzdný hmyz s své duše setírám
jed bájných těchto lidských výmyslů,
jáť jinak žízeň ducha uhasím!
Šept dívčích rtů a oka chtivý blesk
mi lepší bude k bohům modlitbou
a v měkkém, slastném ženy objetí
tvorčího ducha okem postřehnu
a v ňader vlnách, hudbě tajemné
života vlny bouřně ucítím.“ –
I do víru se vrhnul rozkoší
a každý lístek květu dívčího
128
na cestě trhal v divém záchvatu,
však žízeň rostla každým pohárem,
jak vodou mořskou by ji ukájel,
až v číši slastí zůstal pelyněk.
Zas do své jizby ke knih závitkům
se vrátil Augustin, jak tažný pták
se z jihu vrací k hnízdu rodnému,
však spony jejich bál se otevřít,
by každým listem šelest výčitek
mu ve sluch nezněl, ohlas výsměšný.
Však nejhůř bylo v chmurách soumraku,
kdy spánek míjel rozpálenou skráň
a oknem jizby luny paprsky
padaly chvějně na knih nápisy,
kdy stínů nočních smečka hladová
plnila síň a nikde zniknutí.
Tu z plné duše vzdychal Augustin:
„Kde tedy pravdy zářná pochodeň,
bych duše bídné zahnal temnotu,
kde její sněžný tají se mi květ,
bych síň pustého srdce vyzdobil?
kde její zdroj, bych ptáka perutí
svou duši vhroužil v živné hlubiny?“
Tu v dumy teskné rojem křepelek
přilítly upomínky na domov,
ve sprahlou duši rosné krůpěje,
129
v jichž zrcadle se shlížel Augustin:
zřel rodný dům, svou jizbu útulnou
a v okně mateř, drahou Moniku,
jež dlaní vlídnou, okem laskavým
jej k sobě v náruč nazpět volala,
jak strážný maják koráb zbloudilý.
Ta jistě dnes, jak v době rozchodu,
své ruce spíná za něj k modlitbě,
pod křížem chmurným hrubě tesaným
šeptajíc tiše: „Kriste Ježíši,
ostříhej syna světa v bludišti
a dej, by jako duše Šavlova
i jeho hrdost bleskem zázraku
před tebou klesla, vstala kající,
by matka jeho klidně mohla zřít
v pochmurný jícen hrobu blízkého!“
Zří její oko, vlahé důvěrou,
ke svému bohu, tváří vrásčitou,
jež nadpozemským chví se zápalem,
zří suchou dlaň, jak s dlouhým žehnáním
se zdvihá do dálky a v temnou noc –
a srdce led jak vánky jarními
vzpomínek dechem taje znenáhla;
až v mysli svojí nitky myšlének
Augustin spředl v klubko úvahy:
Matčino srdce jako mořská tůň,
v níž perly blýskají se citů všech,
130
jak zrcadlo, v němž duše synovská
svých bludů vrásek jistě dostihne,
jak oko slunce, úskalí jež zná
a nepravosti hnusné bařiny – –
což stráži té bych sebe podřídil,
pod křídlem jejím letěl ku pravdě?
a boha toho rovněž vyznával,
jenž s jejích retů zněl mi v kolébku?
Tu hlasem bouřným zvolal Augustin:
„Pod hvězdou tou zas sejdu do hlubin
po stupních vůle, s lampou rozumu –
Však ještě duch mi jiskrou nadšení
skráň dosud sžíhá, ještě síly zdroj
k poznání pravdy stačí dojista!“
Okénkem jizby právě purpurný
pruh od východu pršel paprsků
a v pergaménů padal závitky,
jež pevně v ruce držel Augustin –
svatého Pavla listy nadšené.
Zimničným chvatem četl Augustin
slov hudbě naslouchaje vznešené,
jež z listů těch jak skalní vodopád
se do duše mu valem hrnula.
A bylo mu, jak hvězdu za hvězdou
by duše jeho temná chytala,
131
jak světlo by se srdce o hranol
v déšť jisker slunných, v duhu tříštilo,
jak s mrakem bouřným dával by se v let
a s bleskem letěl moře do hlubin,
jak oheň pil by z rudých oblaků,
v nichž slunce na obzoru vychází.
Tak čtoucímu hra pestrých obrazů
plnila mysl, ale učení,
hluboký význam slova Pavlova,
zanikal hluše s každým obrazem,
jak na moři sled pouti korábu,
neb chromý rozum blesknou obraznost
nestihl nikdy světlé na pouti.
Zas pochybností býlí vzklíčilo:
„Což po bohu, jenž bájí zázraků
jak berlou podpírá své učení,
což po bohu, jenž slova svého zvuk
provází hromem, aby srdcí zvon
tajemnou bázní v souhlas rozhoupal,
záhrobních trestů burnou vichřicí?
Proč učení to, je-li od boha,
jak zlatá mince vlastní hodnotou
nevchází v lid, jak símě květinek
smetené z dáli vichrem náhody,
jež sluncem vůle, vláhou rozumu
ze sebe klíčí v kalich úrody?
132
Proč, chce-li bůh mne k pravdě dovésti,
též ke mně nesnese se zázrakem,
učení znak mi ohněm nevtiskne?
proč Šavlovi se bleskem ukázal
a pravdy číš mu vnutil mocí svou?“
Kol čela zástup divných myšlének,
motýlů nočních směs se míhala,
až v duši hlas se ozval tajemně:
„Dej v pouť se rychle! do Egypta jdi,
tam staleté jsou knihy moudrosti,
jichž klíčem zlatým kněží posvátní
chrám pravdy věčné tobě otevrou.“
Na pouť se dálnou zvedl Augustin.
Jak čápů rojeroje, svatých ibisůibisů,
poutníků davy v zlatých lodicích
po Nilu plulipluly do bran Saidských,
na slavnost velkou božské Neithy.
Kam zrak dosáhl, vody byla poušť,
neb svatý Nil své břehy opustil,
by patu zlíbal chrámů, pyramid,
ježjež, němí svědci slávy egyptské,
nad vodou čněly stíny v obzoru.
Za zpěvu, smíchu, sister klepotu
po vodní pláni loďky letěly,
jak stíny od západu rostoucí,
133
jež na nebi s hvězdnatých perutí
setřásal tiše anděl večera.
S poutníky těmi do bran Saidských
Augustin vešel v přátel průvodu,
již slavného v něm ctili mudrce;
však mysl jeho k smrti znavena,
neb ani v Nilských svatých hlubinách
neshledla pravdy v knihách egyptských.
Od Kanobu, kde sídlí Serapis,
až po Memfidu svaté Isidy
noc bludů kývá černou perutí
a bůžků trůní larvy zvířecí.
Lhostejnou myslí proto Augustin
v svatyni vzhledl božské Neithy,
nad jejímž vchodem smělý nápis čet’:
„Jsem vše, co bylo, jest a bude kdy,
však závoj můj tvor žádný nepozved.“
A v dumách přátele své provázel,
již na hody jej vedli posvátné,
k poslední sloce slavných modliteb.
Ve přátel kruhu, v slunci krásných žen
Augustin střásl chmury veškery,
jak strom, kdy deště velké krůpěje
nenáhlým střásá vichru zadutím.
Pavilon skrytý v háji palmovém
lampami hořel, zpěvy zazníval.
134
Kol stolu hostí dav i zástup žen
rozložen pestře, v čele Augustin.
Květ lotosu mu skvěl se v kadeři
a velké oko naftou hořelo,
neb vášeň starou cítil v útrobách,
na ústech žhavé ono dechnutí,
jež jedu kouzelného oparem
mu smysly mátlo; číše zvonily
na počest jemu – řečí nadšenou
kyskýs řečník ducha jeho velebil,
jenž jako strom, pln zářné úrody,
všem chtivým skytá plodů poznání.
V šum hlasů flétna s písní blouznivou
tajemně zněla, tepna veselí
rychleji bila, líce snědých žen
závoji plály ohněm toužebným,
opojná vůně henny, oranží
plnila síň – tu povstal Augustin:
„Jak plavec bludný plachty lodi své
napínám marně, abych spásnou zem,
kde bájná roste pravdy květina,
dostihl v životě: ni Neitha,
jíž dnešní platí vaše oslava,
ni OsirisOsiris, ni Tifon zlověstný
tvář sfingy neodkryli tajemnou –
však pravdy zář ta světem musí plát,
jest symbol nesmrtnosti pověčné –
135
té pravdě skryté, síle neznámé,
ať na hvězdách či mořem koluje,
již člověk tuší, ale nestihne,
číš tuto ku oslavě přináším.“
Zazněly číše, tanec zavířil,
hlas mužů bouřný v žen se mísil smích,
Augustin mlčel, zíral upřeně
na konec stolu: v hustém závoji
seděla žena vážně, bez hnutí,
z černavých květů s věncem na hlavě
jak sochy němá, zahalená tvář;
ni krmě kolující, poháru
se netkla rtem, ni hlasem jediným
v proud nevmísila hlučné zábavy.
Tu Augustina divný pocit jal
a hrdlo úžil tuchou neznámou,
krev srdcem hnal do tepen vířivě
v hlubině duše tajně šeptaje:
„Tak pravda stajena as člověku.
Však znát ji musím!“ pravil Augustin,
k postavě němé kvapně pokročil
a zvednul závoj – –
Skleným pohledem
hrozila jemu – mrtvá mumie.
136
„Smrt pravda jest!“ jen zvolal Augustin
a hrůzou kles’.......
Když z mdloby nazejtří
procitl znáhla, darmo přátelé
mu dávný vykládali svatý mrav,
jenž v upomínku žití za hrobem
mumii činil hostem hodů všech.
Augustin nevěřil. „Smrt pravda jest!“
jen stále volal, město opustil...
Své matce potom k nohám poklesl
a děl: „Jak někdy bleskem Šavlovi
bůh tvůj se ke mně s výše naklonil
a pravdy číš mi vnutil mocí svou.“
137