Epilog.

Epilog. KONSTANTIN.
Když soky zniknuv velký Konstantin v trůn zasednul a u byzantských vod Řím nový vztyčil, v jehož mračný týn kříž zatknul Kristův, jenž jak lodivod říš jeho vratkou budoucnem měl vésti, děl k sobě takto: „Do tmy mrtvých věků svět starý klesá, suchou ratolestí je pohanství a plísní na člověku. Je zlatá, prázdná číš či dutá leb, je vlna kruhu, v němž se stále vrací duch lidský nazpět k svému východišti. Klas jeho plný věků zářní ptáci již dávno roznosili, nový chléb ždá nový člověk, pokolení příští. Nuž v rakev pohanství já slední hřeb již vbiju, zrychlím pád, vše vichrem smetu, co ještě zbylo z trosek mrtvých světů.“ [58] A rozkaz vydán: Pobořeny chrámy všech bohů buďtež, co tvář země hyzdí, vše na prach zničte smolných věnců plamy, kde netopýři bludů ještě hnízdí – však sochy zlaté, šperky, drahokamy, jež pohan zbožně snesl v svatyň kobě, ušetřte zhoubou, ztavíme jich kovy, a křesťanský jim dadouce tvar nový jich užijeme k stánků božích zdobě. – A stalo se, v prach ssutin, trosek střepy se kácel věnec sloupů velkolepý. Však v městě, před palácem Konstantina, řad hromadil se drahocenných zbytků pohromě ušlých: Zde tvář Venušina prach země líbá, k Herkulovu lýtku tam Zevs se tísní, onde zářné Músy se žalem chvějí, tamo ze závitků tors gracií, pln úžasu a hrůzy, zří na trojnože delfské Apollon – a dál a dále v směsi amfor, spon, kantharů zlatých jiní bozi leží v neladném zmatku, mohylou se věží jak v bojišti, kde v nejpalnější seči se nepřátele štíty střetli, meči. A všemu lidu kázali kol kněží: „Zde vizte sami, nicotná jak víra po věky celé lidstvo kouzlem jala – však čas ten minul, reka bohatýra Bůh v Konstantinu vzbudil, jaro svěží již táhne k nám a radost neskonalá –“ 59 Byl césar potom oslavován hlučně, kdy na fóru se zjevil, ale jednou když potlesk utich’, vzkřiknul na něj zvučně kýs mudřec řecký, Kanonaris jménem: „Co předkův tvojich zářným bylo věnem, ty mrháš, lupiči, však smrtí bědnou se světa sejdeš –“ nedomluvil ještě a kamenů jej zasypaly deště. Sic zabit rouhač, ale hrozby hlas zněl echem stále césarovým uchem, však nejvíce, kdy bledé luny vlas zem spící halil kouzla zlatou přízí. I dnešní noc se ku vladaři sklání strach věštby té, sen jako motýl mizí, myšlénky divné velkých kladiv ruchem ráz na ráz bijí v rozžhavenou skráni. V noc vlahou chýlí se a dolů shlíží, kde před palácem kupa těl se blyští olympských bohů. Právě strží záře tam luna padla, v sto se jisker tříští paprsek každý, jako šelmy plíží se podál stíny, krčí se a blíží, poskokem divým přeletují tváře soch nakupených – náhle césar vidí tvar pevných postav, v stříbrné jak páře se chvějí, rostou, ševel hlasů slyší – toť sochy bohů se země se tyčí, prach hanby střásají a noční tiší sem k němu zvolna kroky svoje řídí, již plní síň tak hlasně volajíce: 60 „Jak, césare, tvá snaha trpasličí! jak směšné tvoje krtčí úsilí, na věky zhasit naše zřítelnice a nakupit z nás mrtvol mohyly! Přes hlavu tvoji, časů vlnobití plát neustane věčné naše žití. Ty nevěříš? Vždyť totéž rozkaz praví, jejž vydals proti nám. Co oheň ztráví, až ruka tvoje do výhně nás vhází? Jen vnější tvary, podoby se ztaví, však hmota kovu čistá, nesmrtelná netknuta ujde sirné tlamě zkázy – Z ní křesťana zas ruka zbožná, dělná tvar jiný zhněte, Otce, Syna, Ducha či davy světců, apoštolů reků, jimž lidstvo zase zbožné u pokoře se klanět bude, dokud větev suchá zas neupadne do tmy mrtvých věků a nezaplane nového dne zoře. Tak věky hynou podobou jen, tvarem, však sama v sobě věčně trvá látka, již nahromadil každý, novým jarem idejí nových utváří se různě, toť různé děti jsou, však jedna matka, ten mečem vládne, vidmem ducha luzně zas onen hrá, však stejný mají kořen. Olympem mrtvým Kristus teprv stvořen, však my v něm žijem jako řeky v moři, jak slunce žáry v douzrálém víně, jak otec v dítku, stříbro v zvonovině, jež v směsi skryto jasné zvuky tvoří!“ 61 Po noci této velký Konstantin sloup na fóru dal vztyčit porfyrový! Apollon z Troje zdobil jeho týn, kol hlavy maje bleskný diadém, v němž svaté hřeby tkvěly Ježíšovy, jež s křížem Helena, máť césarova, v Golgotě našla. – Takto s úpadem starého světa zlatá doba nová sdružena plála v svět. 62