Kříž Božetěchův.
V noc lesů širých, mrak nad nimi šedý,
dnes ohněm zaplál klášter na Sázavě;
jak olbřím bájný, jemuž slepé hledy
zas divem mocným hvězdou, růží zkvětly,
v tmě okny svítil rudé ve záplavě,
že s věží, bání černé, dlouhé stíny,
jak zástup šelem před strážnými světly,
v houšť prchaly a lesů do hlubiny.
Dnes noční pták se na zeď nezavěsí
pochmurným křídlem, žal sem nedoletí
z pozemských luhů, – modlitbou jen, plesy
dnes klášter chví se, návrat z Říma světí
opata svého, otce Božetěcha.
Sto duší k Bohu horoucími vzněty
po sloupech pne se jako svlačce květy,
sto hlasů bije v zlatou klenbu dómu,
jak vichrů křídla korunami stromů,
v nich bouře zní i píseň sladkodechá,
s níž večer ptáci vracejí se domů,
mír hrobů, nebes naděje a těcha.
[96]
Pokynul opat, mnichů ztichly písně.
Tvář jeho vážná, z ocele jak skutá,
kol pohlížela ztrnule a přísně,
jak zimní pláň se zdála nepohnutá,
již havran smutek křídlem jenom stíní;
kol vousů bílých vlnilo se jíní,
však z oka hloubi když to blýsklo žárem,
blesk myšlénky kdy čelo prochvěl skalné,
led roztál mžikem, tváře rysy žalné
jak zima prchly před procitlým jarem –
tvář plná květů sluncem vzplála něhy.
Děl opat k mnichům: „Opět v rodné břehy
Pán vichrem moci člun můj řídil vratký,
zas hvězdy známé kroužit zírám šerem
jak peruť strážnou naším nad klášterem,
zas rodnou půdu líbám, řízu matky,
a lesů šelest řeči Cyrilovy,
jež v chrámě tomto vane na oltáři,
svou duší hltám, noc jak hvězdnou záři,
květ rosu vlahou, země lidské rovy.
Dík Bohu za to, že dnes, milí bratří,
vám v oko lásky moje oko patří,
že ještě jednou žehnati vám mohu
co opat váš a v chrámě tomto k Bohu
za vašich písní vznášeti se blíže,
jak list se vichrem vzhůru nese k nebi;
neb vězte, bratří, na krátkou jen chvíli
nás tento klášter solí hostí, chleby,
a řádu poutem povinností víže.
Snad, co dím toto, k našemu již prahu
zvěst mrakem cválá, Břetislav že kníže
nám odsud na vždy ustoupiti káže,
97
že hůl vyhnanců do rukou nám vnutí, –
co bludné hvězdy bludnou počnem dráhu.
Však plachý zrak váš zdiveně se táže,
kde zvěděl jsi, co klášteru, nám hrozí?
ční dosud bašta, Prokopova stráže,
proč návrat svůj tou potřísňuješ rmutí?
Já na to dím: Zda snů blesknými vozy
duch proroků dny neosvítil příští? –
sen taký věštný v mysli mé se blýští.
Již dlouho trvala pouť moje k Římu.
Již mnohý kraj co lehká mlha dýmu
prch’ před mým zrakem, cíl byl ještě dálný.
Však odvaha mé duše, síla těla,
jak pampelišky chmýř se rozletěla,
skráň bila na poplach, zrak chvěl se kalný,
kříž do beder jak osten vnikal palný,
ret suchý sténal – na výstupek skalný
jsem znaven used’; vedle kříž můj stínem
most vzdušný klenul nad propastí šklebnou,
jež u mých nohou rozvírala jícen.
Poslední růží západ hasnul vznícen,
již soumrak ve vzduchu se zachvěl siném,
jak posel noci. Tváří převelebnou
Alp vrcholy se hroužily v mé dumy,
že srdce bázeň pojímala hrůzná;
a zatím noc jak moře nedoměrné,
mne, hory pohřbila ve vlny černé,
v nich mé jen snění, co modlitba nuzná,
perutí létla na nebeské chlumy.
Sny bouřné snil jsem, pojednou se vody
jak slovem Ježíšovým utišily.
98
Po hlati tiché, světelnými brody
náš světec Prokop chvatně ke mně pílí,
tkne čela se: „„Již‚Již povstaň, Božetěchu,
snů tíhu setřes jako plíseň mechu,
nechť, co ti zjevím, duch vyslechne bdělý.
Za vinu svou kříž neseš obrovitý
na oltář Petrův; prst tvůj přeumělý
sám stesal jej a cesty nyní v půli
krok vázne tvůj jak do močálu vrytý.
Proč s paluby jsi odvahu vrh’vrh’, vůli?
vždyť každý člověk, jak ty ku zdím Říma,
kříž viny své až po hrob musí nésti;
když nyní víra, síla tvoje dřímá,
jak srdci bude při Hioba zvěsti,
až klášter tvůj i můj, chrám nad Sázavou,
jak vidina v zem pro nás na vždy zmizí,
až s bratřími se v kraje vydáš cizí
a kříž vyhnanství pod tvou bude hlavou?
Jak duše chabá toto snese břímě? – –
Však otec můj, Pán nebes milostivý,
jenž chlebem lásky celé světy živí,
své milosti mi živné podal símě,
k mé prosbě svolil, jež hlaholem zvonů
z úst mojich zazněla až k jeho trónu.
V nebeském luhu u nábožném plesu
jsem žalmy zpíval řečí Cyrilovou
po zvyku dávném jako na Sázavě;
zas jako kdysi šumem zněly lesů,
jak vichrů bouř, jež lkala na útesu, –
tu mezi písní vlnou purpurovou
vzletěla hvězdou myšlénka v mé hlavě:
99
,Můj otče dobrý, oko všehomíra,
ó pohleď s nebe na mou rodnou zemi,
jež dlaň co děcka, hor chudými lemy
se do tvých výšin s prosbou rozprostírá!
ó chraň ji láskou nehynoucí, věčnou,
jak okeán svět vlnou nekonečnou,
a jestli souzeno jí v poutech mříti,
být rabem jiných – ó pak v tuto bídu
mých otců zemi, nešťastnému lidu
ať jeden paprsk přece do tmy svítí:
zvuk řeči té, jíž kdysi na Sázavě
jsem stromům, skalám o tvé zpíval slávě!‘
A s milostí Pán naklonil se ke mně,
svou ruku zdvih’, dav rozstoupil se mraků,
pod námi ze tmy zjevila se země:
,Zda tamo muže hledy stihneš zraků?
šíj v zem se kloní, hlava, lysé témě,
kříž na bedrách mu leží obrovitý,
hle! znaven used’ na balvanů štíty.
Nuž přistup blíže, schyl se k jeho hlavě
a zahřímej jak kdysi na Sázavě – –
– – – – – – – – – – – – –
Ó Prokope! toť symbol do budoucna
pro zemi tvou; kříž potupy věk dlouhý
lid ponese, až mdlobou v pouti klesne.
Tu do snů smrtných slova tvoje vroucná,
řeč Cyrilova, plná síly, touhy,
jak hudba zazní, moře vpadne plesné,
dál na pouť s křížem, poutník mdlobu střásá
a u cíle vstříc volnosti své jásá.““jásá.‘
Když jitra polibkem jsem procit’ ze sna,
jak stíny noční slunce před východem
100
tíž smrtná prchla, pouta mdloby děsná,
v pouť s křížem dál jsem dlouhým spěchal chodem.“
Domluvil opat; slední slova echem
se tiše chvěla sloupovím a chrámem.
Tak orli v noci o svou bijou mříži,
sny volnosti hvězd poplašeni klamem.
Dav mnichů bledý na opata vzhlíží –
tu jedním proudem, jedním bouřným dechem
chrám zazněl: „Zdráv buď, Božetěchův kříži!“
a venku skály, lesy náhlým spěchem
zvuk tiše opáčily: kříži, kříži! –
Zem celá do snů blahostných se hříží.
101