VEČERNÍ PÍSEŇ VĚZNĚ.

František Kvapil

VEČERNÍ PÍSEŇ VĚZNĚ.
S červánkem poslední již zmírá slunce zář... V povzdechu zármutkem zas moje zbledlá tvář mu na odchodnou kyne. Jak zašlý paprsk ten, i mého žití svit co záře hasnoucí té noci v hloubi skryt, žaláře v hloubi hyne. Kol černých soumrak stěn, a děsný sovy kvil zní v ohlas na můj vzdech, na zniklý blaha cíl, jenž v moři krve zašel. Zvuk hlasu hynoucí, ni vřelé slzy žal květ mládí nevzkřísí – jej vichr rozmetal, on v bouři hrob svůj našel. My klesli – nebes kruh se krví rumění, na čele našem tkví již rabů znamení, noc čeká nářků dlouhá – a hrdá píseň má, již stihlo prokletí, již nikdy volnosti v den zářný nevzletí, jest marna všecka touha. 26 My zašli – žalář ten se jedněm hrobem stal, a druhé nepřítel zas v cizí vlasti hnal, a marné stesky, hoře – nám nevzplá útěcha ni záblesk naděje – a slza, slza má, než ráno zavěje, zapadne věků v moře... 27