ADAGIO.

ADAGIO.
Plné chrp a vlčích máků v dál se vlní žitné lány; – mladý život, hvězdy v zraku, jak proud letí nespoutaný. Slunce zlaté pršky metá, na mezích sní sedmikrásky; – sladce v květech, v středu léta plynou blažené dny lásky. V hrdle zvonky, zpěvnou střelou skřivanů roj k nebi jásá; – srdce k srdci, poutí celou pučí v žití radost, krása. 51 Zahřmělo – a v slzách deště každý list pln perel svítí; – krátké hněvy lásku ještě v prudší vždy jen plápol vznítí. Zraje plod, srp žnec si chystá, zlaté klasy k zemi klesnou; – slast v co vtělila se čistá, v novou vzplane radost plesnou. Chladné větry po strništi v podzim zvadlé listí honí; – vzpomínkami na dny příští chvíle štěstí májem zvoní. Přijde mráz, vše pýřím sněhu bude skryto, pohrobeno; – z duše tvé přec, stáří v břehu, fialky mi zkvetou, ženo! 52