SLOKY.

SLOKY.
Když v cestu život sypal nám jen růže a každý den byl paprskem a květem, kol šíje náruč, vše, co láska může, když v očích zářilo a chvělo retem, tys řekla tehdy: – V radosti ať, v muce, vždy půjdem ruku v ruce. A když nám žal a hoře nejhroznější v hruď zaryly svůj osten jedovatý, když v hrob jsme kladli všecku radost zdejší, to drahé dítě – pod sněhem květ zlatý – tys řekla opět: – V radosti ať, v muce, vždy půjdem ruku v ruce. 57 Rok s rokem, bolest s radostí jde párem, hned pučí máj, hned zima spěje mhlavá – a tvůj zrak sladkým jásá opět jarem, ty ještě věříš vždy, má růže tmavá! V své náruči zas děcko zlatovlasé, ty sníš a zpíváš zase! Nechť zklamání zdroj nadějí nám kalí, nechť bouře hlučí nad naším zas krovem, já vím, v tvém srdci přístav najdu stálý a hvězdy vzejdou kouzelným tvým slovem. Mně stačí za vše: – V radosti ať, v muce, my půjdem ruku v ruce! 58