VAE VICTIS!

František Kvapil

VAE VICTIS!
Běda přemoženým, běda jim na vždy ubitým a ztraceným, kterým noc jen skrýš dá mlhavá, pro něž jitro žádné nevstává. Spadla koruna s jich bledých čel, v duši bloudí mdloba – nepřítel, a jí druh jen zoufalosti smích, mrzký strážce domů rozpadlých. V okenic tmu skrze rokytí jara pablesk se tam nechytí, vůně fialek a jasmínu nepozvou tě sladce do stínu. 69 Vypráhlé ty duše skučící kvílí po horách jen s vichřicí, bez plodu se vlekou podle cest, čeho dotekly se, popel jest. Zlaté slunce, pro ně nesvítíš, hvězdy, ukryjte se v mračnou výš, Bůh je zavrh, a jak v plameni vryl jim na skráň Kaina znamení. A jen tam, kde skrze trud a žár vyraší zas míza nových jar, hromná síla z duše vytryskne, naděj zlatým jitrem zavýskne. Rozperlí se rosa na květech, růže zadýchne k nim jako v snech – niva zplesá k nebi zářící, v hájích rozpějí se slavíci... 70