CHÁN TIMUR.

František Kvapil

CHÁN TIMUR.
Stál Timur před Bohem, jenž povolal jej k soudu. Bůh pravil: – „Timure, tvůj život roven proudu, jenž se skal řítí se, vše rve a ničí, drtí, vždy děs spěl za tebou a byls jak anděl smrti, jak požár, obilí jenž schvátil a v něm dravý úrodu všecku sžehá, klas i stébla tráví. Leč nebyls jako ten, kdo tresce hřích, bič boží, ne mstitel zločinu, jen křivda jako hloží šla, družkou byla ti, zla nesla setbu všude, jež rostouc zpíjelo se v krvi lidstva rudé, v divokém jásání jak smečka příšer noci v svět silo zhoubu, zmar, mé rouhalo se moci. V kvetoucí města, vsi tys vrhl ohně plamy, když role v zlatou žeň již zrála, nad nivami mrak černý stál jsi ty, vše rozdupal a zmařil. A já přec určil jsem, plod práce by se zdařil, já slunce poslal, dešť, by rolník z polní hrudy měl chléb a odměny tak došel za své trudy. Leč tys mu vzal i krov, tys znectil jeho ženu, tys nabod na kopí mu dítě, nářku, stenů jsi nedbal, v pychu svém jsi nezdolným se cítil, vzduch plnils kvílením a slzami zem sytil, tvá vojska kudy šla jak ničící vše láva, jen skála zbyla, poušť, tam nerost keř ni tráva. A já přec člověku zem k jeho štěstí stvořil! Tys Bagdad vyvrátil, ty Damašek jsi zbořil, 17 lid prostý, učenci i kněží mřeli v hrůzách, jen Firdusiho rov jsi ušetřil kdys v Thusách, neb ten, jenž Iranu pěl reky a jich činy, se ve snu zjevil ti a lál ti za tvé viny. Tak zkáza s krokem tvým se nesla širým světem, byls mužům příšerou a strašidlem byls dětem, a mnils, v těch hrůzách vždy jak fénix že jsi ožil, a vždy že budeš žít! Však na váhy já vložil tvůj život, hříchy tvé, a že již konec, shledal tvé zloby krvavé, dál jíti tobě nedal, neb v ruce mé ty jsi jen jako hrstka troudu. Nit žití přeťal jsem – já povolal tě k soudu. A vážím nyní vše, co hrozného jsi činil, a zřím, že ďábel sám by z krutosti tě vinil, nejžhavší pekla žár že nic je tvojí zlobě, i mrazný Ereb, kde dlí Satan v ledném hrobě. Tys děsnější než on! I hrozných pekel v klínu já trestu nenajdu, by dost byl pro tvou vinu, já, všemohoucí, jsem zde bez rady a síly. Tmy věčné Kocytu by ven tě vychrlily, Acheron zhltit tě by zdráhal se a štítil a hnusem vlny své by v hněvu nazpět řítil – – Buď trest tvůj – svědomí! to věčně ať tě zžírá a výčitkami štve – to hříchů tvých jen míra!“ Děl Bůh. Leč Timur v škleb: „Tvůj soud – šíp před výstřelem. Svědomí?... Svědomí já neměl v žití celém!“ Zvon 2. VII. 1917
18

Básně v knize Květy na sněhu: