Na vsi.

Na vsi.
[39] Byl večer, zlato roztavené sil západ v les a do trávy, my šli jsme mlčky, kde se klene šeř klidné, tiché doubravy. Co krásy tu! List každý zrosen jak rubín hořel ohnivý, mech rděl se na pni starých sosen, žár vrhal smrčin do hřívy. A zlehka modrá pára táhla nad luhem skrytým do stínu, kde v lada letním žárem zprahlá se ztápí řada modřínů. Roj jepic bzučel nad rybníkem, síť zdál se býti z pavučin, a čejka s teskným vzlétla křikem a zapadla kdes do lučin. My šli jsme, jako do pohádky tak vnořeni a zakleti, a náhle jakýs obraz sladký nám živě rozkvet v paměti. Jak dávno to již! V ruce ruku tak šli jsme spolu do lesa, v tom vroucím mladé lásky tluku, když v srdci nejprv zaplesá. 41 A smáli jsme se, laškovali, jak děti, když jdou ze školy, a chtěli jsme mít domek malý kdes v středu břízek v údolí. Tam, prosti dum všech zasmušilých, jsme štěstí chtěli jíti vstříc, na střeše holoubků pár bílých a srdce v každé z okenic. Pryč od lidí, jen žíti sobě a pít jen radost do syta – leč lidské sny se rodí v hrobě a naděj číš je rozbitá. V šum velkých měst nás osud zavál, mně v nudné bureau kázal jít, kde každodenní práce nával snů luzných trhá zlatou nit. Jen licoměrný přítel časem se ještě na klep zastaví, zlost se závistí chví mu hlasem, když o známých cos vypráví. Pak domů přijda z prachu ulic když rtem se dotknu líček tvých, a ty jak laň se ke mně tulíc svůj necháš zvonit jemný smích, 42 tu pian hluk a z venčí křiky se mísí v rachot kočárů, že hořknou rychle sladké rtíky ve zlostně trpkém rozmaru. Ven proto, filistr jak pravý, květ první sotva rozpučí, byt spěchám hledat letní zdravý kdes tichých lesů v náruči. Tak rok co rok se vlečem žitím, tak rok co rok vše půjde dál... Tvou ruku ve své chvět se cítím, a sám jsem též se zadumal... Jak náhle zchmuřil se kraj celý! Tma zevšad černá hrozí zas – my k útěše cos říci chtěli, leč v hrdle selhal marně hlas. Jdem domů, dlouhé jilmů stíny se kladou v cestu, v pásy luk, kraj stal se divně pustý, jiný, a v srdci hlodá stero muk... Však pojednou, jak jiskra zlatá když v hloubi mračna ozáří, dceruška naše ze vsi chvátá nám v ústrety, smích ve tváři. 43 Klobouček s pentlí modrou vlaje kol rusých vlásků peřeje, to jaro letí v širé kraje, když rtem se na ně usměje. Zrak pomněnkový zrovna jásá, a ručka žene kolo v před – kam hne se, všude pučí krása, a smutek prchl z duše hned. A v objetí když naše klesla ta dcerka naše přesladká – my cítili, že k nám se snesla ta pravá žití pohádka. Mír v duši, v srdci radost smavou, jsme vraceli se k vesnici ... Byl večer. Nad mýtinu mhlavou se vznesla hvězda zářící. 44