VSTŘÍC JITRU.

František Kvapil

VSTŘÍC JITRU.
Jdem ze tmy k světlu! Ještě zrak běd mračné zjevy nezapudit, leč v srdci zpívá naděj-pták, a hle, již červánek se zbudil! Chcem znovu toužit! znovu žít! jar vítat nových zlatý svit! Že bouř se valí od hor přes skaliska? Toť jitro blýská! Duj, vichře! Ať se skácí v prach již modla útisku a moci, rozervi pouta, strhni nach lži, přetvářky – těch příšer noci! Jak podlost řve a sípe zlost! Bij do nich! Naše budoucnost! A jestli zbudou trosky – nad hřbitovy den vzplane nový! Vstříc slunci! Věků šťastnějších nám vzplá zas niva rozzářená – již sypme zrno v brázdy lích, ať rozkvete, ať zazelená! Jen srdce k srdci – vzejde div! A vstane v slávě zas, jak dřív, v těch bouřích věků nezdolná ni vratká vlast, naše matka! 117