BÁSNÍK.

František Kvapil

BÁSNÍK. Památce Vítězslava Hálka.
Duch věku kácí vlastní svoje modly! V dál peruť jeho bez konce se řítí, a kdo mní, bloud, že na okamžik prodlí, jen v žernov klamů vlastní srdce chytí. V před kolo žití v divém letí trysku – jen zde, tam zbude mělká stopa v písku, neb vypučí květ rudý do krvava, kde skrápla v cestu lidská slza žhavá. Jak stín vše klesá v propast nepaměti, co bylo dávných pokolení pýchou – Čas neúprosný zžírá svoje děti, moc, sláva, lesk v noc klesnou mrtvou, tichou. Kol nás jen temný hřbitov nekonečný – v něm lká duch lidský spoután ve trud věčný, dva supi, Přelud s Pochybností, klovou v hruď jeho krvavou vždy a vždy novou. Křik hrozný, který přehlušil by hromy, od klenby nebes bezmocně se sráží – však někdy holubice světlou stráží mu slétne na skráň, bolest v hrudi zlomí. Tou holubicí, mír jež dá mu znova, je lidstvu sladká píseň básníkova. Když nejvíc žal mu v srdce zaťal drápy, v jas nadějí zas jeho duši ztápí. Když mrak, jenž ztmělý beze svitu vezdy, mu lehne v hruď, on rozžehne v něm hvězdy. 118 Když srdce trud a zoufalost mu drásá, dí básník: – Doufej, spásou ti buď krása! Když v zmatku v duši hlodá pochyb vráska, on zase dí: – Hoř na věky v ní láska! Buď žehnán, kdo znal takým kouzla slovem slz tišit proud, byť v trudu stále novém. Ten národ nepřestal žít, v útrap tísni když básník pěl mu nesmrtelnou písní! 119