NAŠE HRADY.

NAŠE HRADY.
Ač v troskách, zříceny, ač skryl je vřes, přec hrdě skrze mrak zří do nebes, a v síních, kde zněl mečů třesk i číší, duch ještě dávné slávy hymny slyší. Jak volně proudil kdys v těch pyšných zdech zvuk české rodné řeči se rtů všech, kde mrtvé ticho budí krok náš nyní a staré, šedé hradby břečťan stíní! A tam, kde mech svůj prostřel zlatohlav, se tísnil krásných paní šumný dav, když při stříbrném svitu, tkaném lunou, sáh zpěvák bludný v loutnu zlatostrunnou. Již hlahol umlk turnajů i kvas, cimbuří strmá pokryl zimostráz – kde rytířů tlum pestřil se, teď v srázy lišejník roste, křivá kleč se plazí. A jestli čí zvuk zčeří pustý klid, řeč cizí ozve se tu, cizí lid – jak vlastní syn by tam již místa neměl a v slze mu i tichý povzdech zněměl. A přec ten každý kámen, každý hrob co zbyl, dí hlasem velkých, slavných dob : 123 – Jen doufejte! Svit vzejde v jitru jiném, a víra vaše mocným bude činem! – Když nadšení vám vzpírá mužnou páž, kdo říci smí, že poslední jste stráž? Jak naše zdi, jež věkům odolaly, hrad budoucnosti zbudujte si stálý! – Ten zloba nezničí ni úskok, lež, jak my zde čníme, čníti bude též! Jen dochovejte vnukům hrdou sílu a statnou pěsť a mocnou vůli k dílu. – Ten rodný lán, ten oblouk českých hor jim dejte v odkaz, k němu hrdý vzdor, ať odpor zdrtí jeho blesky rudé – a v domě svém pak Čech zas doma bude! 1885.
124