NOCI.

NOCI.
Pojď, snivá noci, k srdci mému, schyl peruť hvězdnou, tajemnou, blesk žhavý svého diadému rozprostři nade mnou! Obejmi mne v své kouzlo jemné, v paprsků hvězdných jasný lem, by myšlének mých zjevy temné zanikly obzorem! Zahal mne v háv svůj stříbrotkaný, chorému srdci úkryt přej, nechť otevře mu zlaté brány snů luzných čaroděj. Nechť naladí ty chvějné struny a v kraje zbloudí nadsvětné, má duše na paprsku luny s ním v ráj ten zalétne. Nechť rozklene tu zlatou báji, zpěv ptáčků ze sna probudí, zas budem o květném snít máji, on stesk náš zapudí. Zas budem šerým bloudit krajem, pohádek pásmo upřádat, z nich každá čarovným je rájem, má z hvězdných růží šat. 12 Pak pospolu si v háji sednem – tu slza skane k poupěti, a k nám též v lesku nedohledném sen libý přiletí. A my si nový ráj zas vdechnem – co život snul, sen ozlatí, a my si z hloubi duše vzdechnem: hle – přec jsme bohatí! 13