IDYLLA O ŽNÍCH.

František Kvapil

IDYLLA O ŽNÍCH.
Již do hvězd hořel západ, když jsme domů za zvuku píšťal, trub šli stínem stromů. Poslední kořist jsme již vezli s polí: vůz, plný zlatých klasů, táhli voli a nejvýš, fábory a věnci spjata, se kolébala v středu Bába Zlatá. Kol, s květy ve vlasech a smíchem v líci, tlum děvčat s hochy kráčel laškující. Ač strništěm již chladný vítr šuměl, jich zpěv a jásot se mu vysmát uměl a svěžím ruměncem jim zdobil skráně. Teď víska kývla s nedaleké stráně: před statkem hospodář a selka stáli a šátkem vláli vstříc. K nim letěl z dáli náš pozdrav jásavý a v noc se tratil. Kol všude byl již mír. Když hory zlatil srp luny stříbrný a plynul výší, nás pod lipami u plných zřel číší. Zas píseň zdvihla se, šum rejdováka vpad kouzlem v ztichlý rej a k tanci láká. I v náruč mou se chytla černovláska – sám nevím, štěstí bylo to či láska, snad šotka měla v oku – já nezapomněl bych ji za sto roků! 14