HOVOR S DUŠÍ.

HOVOR S DUŠÍ.
Hle, rozházelo jaro ze zástěrky své všecky květy již a sny a šperky, a kde sníh poslední ztál v hořkém pláči, již pučí chvoj a švehol jásá ptačí. Tak sladce se to sní a rozpomíná, když rdí se šípek, voní čerstvá hlína, tu v srdci mladost zvedá hlavu snivou a k duši zas dí písní zádumčivou: – Déšť zlatých růží střásám ti v klín znova, ó chtěj už věřit, co svět blaha chová – co vadí ti, bys jako větve třešní v květ rozvila se písní jara dnešní? – Když háje zvoní v šeru zpěvem ptáků, co vadí ti, bys, rozkoše kmit v zraku, zas plným douškem pila z proudů žití kde v stříbře vln se hvězda láskalásky třpytí? – Vše kvete, s olší jehnědy už visí – kdy v hlahol pěnkav se i tvůj ples vmísí? Viz, na lukách i v lesích ruch jak vzrůstá – pryč vrásky s čela! Líbej sladká ústa! 16 – Proč na tvé skráni těžká duma leží, když pěje stráň a zlatý vzduch tak svěží? Teď nejvíc hárá duše básníkova – ó chtěj už věřit, co svět blaha chová! Tak srdce praví k duši, která snila. I cítím, že v ní divná roste síla. že z ňader mizí mrak, snů ve náručí jak v zlatý květ že naše láska pučí! 17