KDYŽ JITRO PAPRSKŮ...

František Kvapil

KDYŽ JITRO PAPRSKŮ...
Když jitro paprsků nás zasypalo květem, ó pojďme do polí, ať věnce sobě pletem! Hle, zlatem pšenice, jež do dálky se ztrácí, jde stezka útulná. Teď procitli již ptáci a v úsměv červánků jich zpěvný pozdrav letí. Jest plno krůpějí kol na každé již sněti a plno šeptů – vše jest jaré tak a svěží! Háv mlhy průsvitné, jenž na údolích leží, již prchá v jasnou výš. Nám chrpa modrá kývá a douška mateří, jež praví: Pojďte blíže! Mák planý volá nás i šeřík, bříza snivá, i alej topolů a modřín, lesů kníže! Tam v mech si usednem, té krásy kouzlem jati, a písni skřivanů pak budem naslouchati. Až kolem veselá žít půjde ženců řada, jak v našich zabuší též ňadrech duše mladá! V jich smíchu ztajena, jak perla mořská v škebli, též šumně zajásá si zlatými tam stébly! 20