STEZKA V SLUJI.
Spí vůně jalovců a ztichli ptáci,
kde drobná stezka do sluje se ztrácí.
Kol soumrak šerý, utajený zpola
pněm žlutých vrb a nad ním skála holá,
kde vlna žití nikdy neusedne.
Snad mihne chvatem pablesk slunce ve dne,
leč jako úkradem a znikne v spěchu.
Zde ještěrka jen zablýskne se v mechu
a pavouk tiše spřádá svoje sítě.
Já zabloudil tam dnes, a myslí dítě
vzpomínek tkám si kadeřavou přízi.
Již v úsměv jara mrtvé ticho mizí,
červenky píseň zajásala v plesu
nad stíny jilmů. Kolem poupat vřesu,
hle, v sluji mušek zlatý rej se točí.
Zřím plápol hvězd a blankyt smavých očí
a naslouchám, zdaž mezi skalinami
ten spěšný zase krok se ozve známý,
a štěstí sen mi rozpučí zas jiný.
– Jen kámen s výše padl do hlubiny!
23