DÍTĚ.

DÍTĚ. PAMÁTCE ILJUŠKOVĚ -
„Rci – zda mne máš za tvora tak šťastného, že nehodna jsem jediného smutného slova z tvojí duše?“ Jul. Słowacki.
Ta hlava drobná, smavá, zlatovlasá, jen štěstí k nám z těch modrých očí svítí, a na skráň slunce zlatý déšť mu střásá. Z kmentových krajek zří to mladé žití, co pohled, krása, a když ručky vztáhne, jak ze sněhu když v růži pučí kvítí. A teď zas jak číš perel když si nahne, to s malých rtíků zvoní smíchem: „Tata!“ Vše rozkvete, kam bílou ručkou sáhne. To bylo v jeseni. – Jak výheň zlatá však slunce hřálo, a ten hoch náš sladký po jizbě, motýl, za paprsky chvátá. Již hoří v krbu. – V náruč padl matky, jež štěstím záříc usedla blíž kamen. Co v zracích šotků! Jásá, nechce zpátky. Pak drobný krok – již prchá z její ramen, a na rtech tisíc polibků mi nese. A jiné zpět. – To čílko jest jak plamen. 35 Tak laškujem si všichni v jednom plese. A ten zrak modrý jiskří tak a hoří, jak hvězdy skrze větve stromů v lese. *** „Je lidské štěstí krůpěj v žalů moři,“ čtu v staré knize, „štěstí klam je pouhý.“ A mně se zdá, že na vždy zhaslo v hoři. „Jak zrní osud zdrtí všecky touhy, jest život lvice.“ – A kdo z lidí tuší, jak smutná je ta noc, jak den je dlouhý! A tak je těžko, tak je smutno v duši... Dí žena: „Věř, on ani nezakvílí!“ A vím, jak teskně srdce v ní teď buší. „Má čílko bledé, volá nás co chvíli – kol hrdla ručky – jak rád se k nám tulí!“ A když jej zřím, má duše žalem šílí. A když si tenkým hláskem, snad nám k vůli, jak v poli skřivan tence tiká – z pláče – již tím by puklo každé srdce z žuly. Vždyť je tak jako postřelené ptáče – tu bílou ručku vztahuje k nám zdola... „Vše přijmem, všecko z rukou Rozsévače i zla, i dobra bez reptání zhola, jen zachraň nám jej Ty, jenž sluješ Spása!“ Leč jako vichr v skalách hlas náš volá. 36 Ta hlava drobná, smavá, zlatovlasá... zrak chrpový však se již neotvírá... A venku noc a sníh jen lká i jásá. Spí na květech – klid velký s čela zírá, má v ruce křížek, kol se atlas bělá – a Bůh ví sám, proč to tak duši svírá. Byl štědrý večer, vím to dobře zcela – v tu chvíli vždy se k lidem Kristus vracel, a nám – též nám hruď nadějí se chvěla. A stromek, jejž jsme chystali, se ztrácel v tmě hraček, v zlatě ořechů – tak svěží – i přišli jsme. – Nám řekli: „Dokrvácel.“ A jak to bylo pak, jen chápu stěží. Tam žena, pláčem oči do krvava – a zde – jak třešně květ v té rakvi leží. Pak jako lidí změť když přijde tmavá – již hoří svíčky – zpěvy zní – kam jedem? Jen hlína – hrob – vždy béře Bůh, co dává... Jsme doma. – Čtu zas ženě na rtu bledém to hoře – zřím ty kalné, žhavé zraky – – nám v duši mráz květ každý pokryl ledem. *** A v dálce – na ten hrob sníh padl taky. 37