ŽENA.

ŽENA.
Květ mužů, Lancelot, ten první mezi všemi, na jehož rameni vlál sokol perutěmi jak achát plamenný, on, který neznal strachu, vítěz u Caerleon, jenž slávou zářil, smělý, k té, kterou miloval a před níž klečel v prachu, děl, mlhy závojem když hor se štíty tměly: „Roh zvučí Artušův po Celidonské stráni! Já krále opustil a k tobě přišel, paní – jsem tvým, ó Ginevro! Šíp v srdce jedovatý mi šlehl, otočen v tvůj dlouhý vrkoč zlatý: mně nelze prchat víc. Hle, v rozkaz tvého slova u stop tvých volavčí má péra purpurová a štít, jejž Medusy mi chrání hlava dračí. Má pýcha zlomena. Kam noha moje kráčí, v zástupech rytířů, když přílby plápolají a hlahol bubnů zní a jásá při turnaji, já jenom tebe zřím a tvoje volám jméno! Proč týráš duši mou a rušíš sen můj, ženo? Hle, řehce oř a půdu nohou deptá, a meč můj zlacený sny dávné slávy šeptá – kde války rudá číš, jež krví vře a šumí? Já v prach ji odhodil! Zlé v duši letí dumy, teď mdlý a unaven ti na klín kladu čelo, jež, zpito rozkoší, zas do snů zaletělo. Šla tichá Enid spat, leč Modred, šakal, číhá a vlčím pohledem náš každý kročej stíhá. 51 Ó prchni přede mnou! Nechť slavík pěje v šeři – ó nevěř písni té a prahu střez svých dveří, ó nevěř luně, jež svým třpytem zámek skrývá! Tím šerým závojem se tisíc očí dívá, a „zrada!“ volají a hřmí kol na vše věky! Jich nezapudí dnes tvých lící ovál měkký, ni kouzlo tmavých řas a zraku záblesk žhavý – sníh ňader, skrání nach jich letu nezastaví, ni srdce tvého tluk, jež, nevěrné, v mé hrudi roj temných předtuch jen a stíny žalů budí! Zdaž nezříš v soumraku ta křídla děsná, bledá? To kletby anděl nás teď s hněvu bleskem hledá, ó rci: – Pryč z náruče, jež vině cizoloží, jdi, duchu temnosti, jenž prach jsi v ruce boží, na poušti kaj se, trp! Tys věrnost zlomil králi, je hřích tvůj bez míry, i trest buď neskonalý – žij hanby výčitkou, jíž leká se tůň pekla!“... A k němu ona: „Pojď, já mám tě ráda!“ řekla. 52