KYTKÁŘKA.

František Kvapil

KYTKÁŘKA.
Blíž Montmartru, kde v krov se arkýř ztrácí, vždy sedí u okna, den celý v práci. Ať chmuří se, ať nebe hoří zlatem, květ ke květu, list k lístku skládá chvatem. Vyhlídka smutná. Římsa, komín, stříšky, Pantheon v dálce mhou sem hledí s výšky. Po věžích křičí kavky. Z ulic v tichu hluk vzdálený sem zní jak chorál mnichů. Však v okně tam již mladý soused čeká, až zvedne zrak, a v pozdrav čapku smeká. Jak těší se, vždyť neděle už zítra! On přijde, v ruce fialky, hned z jitra. S ním, v bílém čepečku a s parasolem, zas do Sceaux půjde po mezích a polem. Jak chutné tam vždy mléko, v stínu stromů jak hezky tančí se! – A večer domů... Snad zdá se jí, že hvězdy v pouť jim svítí, svou hlavu kloníc, přestala teď šíti. Pak vzavši jehlu, v skutečnost se vrací – blíž Montmartru, kde v krov se arkýř ztrácí. 89