SHAKESPEARE.

SHAKESPEARE.
V mou ztichlou duši víc a více vcházíš, jsi se mnou denně, sny mé doprovázíš, a kde mi druha v širém světě není, jdou tvoji lidé se mnou neviděni. Říš opustiv svých mladých snů a tužeb, jdu pokorně a oddán do tvých služeb, mé rty se stále tvými verši chvějí, a na tvém ohni zkřehlé ruce hřeji. 11 Stín jiných stínů – čím jsem byl v tom světě? Čím i tím srdcem, které zbožňuje tě, čím i tou sudbou, že to žití moje dřív dozpíváno nežli dožito je? Sny o slávě a kouzlem ještě zmámen, plášť Prosperův jsem shodil se svých ramen, říš opustil jsem, jež mou býti měla, a propustil jsem svého Ariela. Ó v chvíli té, kdy svět se za mnou zřítil, že chápu tě, já, polobože, cítil, že jako ty se vzdávám bez reptání své svobodě – a svému odříkání. Hned po poledni ustat ve svém díle, v svůj tichý Stratford vejít zasmušile a zticha dožít, ač to neskonejší – co nad to krásnější a tragičtější? Sníh ledovců všech nezmrazí tvé žití, hloub oceanů za hrob nestačí ti – a přec v té chvíli, věků učiteli, ó, Prospero, jsem žil tvůj smutek celý! 12