POCHOVÁNO.

Jaroslav Kvapil

POCHOVÁNO. DOHRA K „OBLAKŮM“.
Že nesejdou se nikdy, věděl s klidem, a kdyby přišla, že by prchnul před ní... Měl v duši ticho obvyklé a všední, byl smířen se vším láskou ke všem lidem. Už na mladé sny jeho příkrov dali, bůh jiný sídlil její ve svatyni – a věděl víc, než mohli tušit jiní, a trpěl míň, než jiní trpívali. 67 Že posud je, sám nechtěl uvěřiti, že kdysi byla, tolik věděl pouze – nic tělesného nebylo v té touze, a stokrát mrtva mohla třeba býti. Měl duši klidnu, vyjasněné zraky, přál rozkoši či hrobu její tělo – sám zapřel ji, a to ho nebolelo, a jistě ona zapřela jej taky. Nic nebylo, vše zaplavila doba... Leč je-li rozkoš únavná a krátká, leč je-li věčnost, příšerná i sladká – vše bylo v tom, co umlčeli oba! 68