Bída.

Bída.
Své víry prost a opuštěn svým štěstím kdes pod křížem, jenž rozviklán a starý, já lidskou Bídu potkal před rozcestím, vlas měla šedý, v oku shaslé žáry. A kolem mne to vířilo a hřmělo, svět opilý táh’ za prázdnými hesly, křik státníků a hnusné války dělo se dusným vzduchem nad pláněmi nesly. To nad pláněmi, jež jsou krví syty, jež v bojišť lada změnily se dlouhá, kde zašlapány snílků všech jsou city, řev opilců kde modlitbám se rouhá. Svět hořel zlatem na svém hříšném těle a purpurem si zakrýval své rány – a Bída měla ruce skostnatělé, krev na prsech, jež byly rozedrány. 18 Svět neviděl, že nad propastí kráčí, však já to tušil ve své celé duši, jak veliká noc perutí svou dračí všech věků modly do trosek už kruší. Mně zdálo se, ta velká lidská Bída že místo berly meč už drží v ruce, hněv v oku jejím že se s bolem střídá a na rtech chví se píseň revoluce. Že s velkým heslem „Mene Tekel“ vstane a po těch pláních, svět kde vykrvácel, já tušil táhnout heslo požehnané a v jeho zvuku Ježíš v svět se vracel. Řev tisíců když v šeré mizel dálce, já četl v každém jejím hrozném ryse, sny proroků že v poslední té válce a v krvi nadšenců že obrodí se. A nad ta lada meči rozoraná a nad tyranů odsouzenou pýchu ty vstaneš velká, Bído pošlapaná, jak matka děti pozvedneš nás z hříchu, 19 až řekneš slovem svaté revoluce a v posvátného rána novém jase: „Ó, bože, tobě v jásotu a muce tvé obrozené dílo vracím zase!“ 20