Podzimní melancholie.
Tak listí sežloutlé už zvolna k zemi spadlo
a lesem táhnou mhy a polem táhne chlad,
svou práci dokončiv zas rolník složil rádlo
a slunce krvavé jde v lesy umírat.
Jde všechno k domovu a hledá místa rodná
a básník ke krbu jde se svou písní snít,
svou duši chvějící chce vnořit krásy do dna
a z číše vzpomínek pít nekonečný klid.
Já vidím jeden krb, kde v ohni dříví praská,
tam celá rodina je ve sny zabrána,
tam vůní pokoje se chvěje tichá láska
a časem zavznívá zvuk snivý piana.
Má matka v chvíli té vždy v tiché touze prodlí,
když teplým pokojem se večer sešeří,
vím, v duši laskavé že za můj klid se modlí,
co duch můj vždycky hřmí a nikdy nevěří.
21
Já vidím jeden krb, ten jako láska hřeje,
tam dívka dumajíc svou hlavu sklání v dlaň,
tou skrání ubledlou jí vzpomínání spěje –
a zatím mře má hruď a puká moje skráň.
Tou dobou z večera jsa uštván v duši žitím,
v svém srdci prázdnotu a vyčítavý hlas,
já vždycky dvojnásob svou opuštěnosť cítím,
když domů vracím se noc marně prosnít zas.
Ó, dobo mladosti, ty prchlá příliš záhy,
ó, teplo domova, jež marně chceš mne hřát,
má lásko šílená, ty přelude můj drahý,
ó, žití ztracené – já umřel bych teď rád!
22