Redeunt iam gramina campis.

Jaroslav Kvapil

Redeunt iam gramina campis.
Spí ještě v lesích šedé zbytky sněhu, však z vlhkých luk už bílá vstává pára, plá v záři slunce, v barvách duhy hárá, zem cítí teplo, blaženosť a něhu. Ó, dlouhé louky strání, hájů, břehů, z vás nesmrtelná dýchá touha stará, zem puká tiše pod polibky jara a v slunce žáru, v teplých větrů šlehu. Jak odvěký a velký heros bájí jde po kobercích vašich Život věčný, zem objímá a k slunci pozvedá ji. A když pak stane nebes na prestolu, déšť bílých květin vonný, nekonečný jak požehnání na vás padá dolů. 44