Nervy.

Jaroslav Kvapil

Nervy.
Mé tělo, v staré housle proměněné, hráč s tváří ďábla, Život, tiskne v dlaně, mé nervy po nich napjal předrážděné, svých visionů smyčcem hraje na ně. V té divé písni, která skuhrá nocí, Děs tančí s Bídou tiskna boky její, tam Bolesť křičí Chimér ve přemoci a housle při tom zoufale se chvějí. A poslední až struna praskne na nich, hráč neunavný praští jimi na zem, kdes ve vyprahlých zanechá je pláních – a jiný nástroj chytne sobě rázem. [51]