Hořící mraky.

Jaroslav Kvapil

Hořící mraky.
Je nebe jeden jas, v němž za obzor se kácí sbor mraků ohnivých v své roztříštěné kráse, z nich rozžhavenou zdí být každý v nebi zdá se, kde slunce zmírajíc v své slávě vykrvácí. To slunce velebné a velké k nepoznání teď padá do lesů, kde krví v stromech hoří, a mraky za ním v klín se nekonečna boří, až ve tmě zniknou pak, jak v čela lehla strání. Tu lesy umlknou, kraj ve tmě mizí kolem, jak slunce zapadne, ten obr pohádkový, a velkým nad hrobem žár vrhne ve své hrady. Pojď, smutná duše má, ty otrávená bolem, znič žárem hněvu vše, co zbudovala’s tady, a vejdi vítězně v svět temných hrobů nový! 52