Vykročils junák požehnán otcem i matkou
(otče můj moudrý, mamičko laskavá, kde jste!)
a dal ses klikatou cestou, docela jinudy kráče,
než otcova radila péče. Nad srázem kolikrát stanuls
zpívaje svévolně, chmurného nedbaje zítřka.
Čí ruka zachytla tě tehdy nad propastí?
Věrná a oddaná, navěky požehnaná
vedla tě životem, ach, jenom dopola cesty!
Povodím velikých řek i podél potůčků tichých,
vroubených modrem pomněnek, vedla ta cesta –
žel, k mořím nedospěla!
3
Z daleka bělá se bělostný pomník, v dálku se ztrácí...
Nestačíš za ním se ohlížet, třebaže jiná
do stara života se s tebou sdružila bytost
– i v slzách úsměvná, statečná v utrpení –
milená bytost, jež s láskou ti dala,
po čem dřív zatesknils: to drahé jediné dítě
s nadějí sladkou v příští pokolení.
Zestár’ jsi, zpěváku, tvá hodina se blíží!
Své loutny jsi se zřek’ – a přece někdy zazněl
na rtech tvých popěvek, ne pochmurný jak druhdy
anebo milostnou nesnází zneklidněný,
ale tak ze srdce, jak v pohodě se zpívá.
(Netaj se, zpěváku, brach veselý žes býval,
že mnohdy svezla se písnička rozpustilá
s těch rtů, jež horoucně zas líbávaly jindy!)
Však nebyls v životě jen rozkochaný zpěvák,
nejen ten pohádkář, her umný osnovatel:
bývals i bojovník a poslušný zas voják
a sloku důvěrnou rád měnils ve službu vlasti.
Úžasné prožívals doby, dvakrát zřels krvácet lidství,
člověka pod zvíře klesnout.
Katané rvali ti z náručí nejlepší druhy,
vlast viděls přibíjet na kříž, zmučenou k nepoznání,
a nikdo, nikdo pomoci nemoh’ či nechtěl –
ó běda, vlastní syn bezbranné matce plil v tvář,
věčná mu kletba!
4
Na nové vzkříšení čekáš, skvělejší předešlého,
byť mnohem krvavější – zpěváku, dočkáš se ho?
Zasloužils, aby ses dočkal – a pomoh’!
Tři čtvrti století chodils tím božím světem
schystán už odejít – a tolik na něm rád!
Hodina dobíjí, s půlnocí blíží se věčnost –
jsi vskutku schystán?
(Jen ještě svobody zachytit zářný zásvit,
jen ještě – naposled – nejdražší bytosti zlíbat,
žehnat jim, děkovat, za mnoho odprošovat!)
Užil jsi obého: bojů i milování,
nebyls tu zbůhdarma, byť jenom vlna v proudu,
nikdy však stojatá, žabincem zarostlá tůně.
A nyní zmlkni!
5
VYDÁNO POČTEM 25 SOUKROMÝCH VÝTISKŮ
PRO PŘÁTELE AUTOROVY NA JAŘE 1945
VYTISKLA PRŮMYSLOVÁ TISKÁRNA V PRAZE
E: pk; 2004
[7]