Z knihy veršů, v něž se oko sklání
jako v prasklé vzletů zrcadlo,
po letech dnes náhle do mých dlaní
zvadlých růží listí vypadlo.
A mne touha uchvátila náhlá,
divný smutek duší mojí táh‘
jako tón, když do klavíru sáhla
dívčí ruka v šťastných vzpomínkách.
Slečno Karlo, tyto růže bledé,
víte, kdo mi v tanci jednou dal?
Život zvolna scestím svým mne vede,
a já klidně mnohý snesl žal,
a má duše dávno zapomněla
na skráň bledou květ jak jabloní –
teď ty květy oprchly vám s čela,
a ty růže, ty už nevoní.
[3]
Život brzy v proudy své mne vlákal,
a v jich chladu žár mé duše zhas’ –
a já tehdy dlouho přece plakal,
smutné verše psal jsem dlouhý čas.
Teď mé srdce mnoho snésti může,
příští bouř i smutek minulý –
jen v mých básních ony zvadlé růže,
ty mne přece k slzám pohnuly.
Vím, že jednou na mém hrobě bude
tiše vonět planých růží květ,
že ty květy bělavé a rudé
moji lásku budou dýchat v svět:
ten květ aspoň ke rtům přitiskněte,
jež jsou pro mne navždy ztraceny,
vždyť ty růže, co jich tady vzkvete,
až v mém srdci mají kořeny!
* *
*
Vzbudil jsem se ráno po deváté,
valčíků rej duší mojí zněl,
ve vzpomínek písni tiché, zlaté
okna svá jsem slunci otevřel.
Do zahrady v květy porosené
padal jeho paprsk přeskvělý,
a v své kráse jitrem rozdychtěné
nádherné tam růže voněly.
4
Motýl do nich nahýbal se spěchem
a dál letěl v touze nestálý:
včera, Karlo, v plese takým dechem
ve vlasech vám růže dýchaly.
A ten motýl nad záhony těká
tam, kde kvete bílá fiala:
tak je bílá vaše ruka měkká,
kterou jste mi v tanci podala.
A já dýchal onu těžkou vůni,
jak by měla zjitřený můj klid,
všechny písně, v nichž se duše sluní,
jak by měla vás mi nahradit.
Prudčeji mé mladé srdce bilo,
a mé tváře zrudly do krve,
když to mladé srdce pocítilo,
že jsem zamilován po prvé.
A já ptal se, kam ty sny mne zvednou,
a já v nocích dlouho nemoh’ spát,
a když přece zdřím’ jsem k ránu jednou,
anděla jsem nad sebou zřel stát,
a ten zíral tiše moje ve sny
madony jak pohled laskavý,
a mým srdcem zachvěl pocit plesný –
anděl ten jste, Karlo, byla vy!
* *
*
5
Zlatem tkaný, purpurový západ
plný světel, barev, odstínů
skrze lesy na obzoru napad’
v dřímající naši krajinu.
Spaly hory v zamlklé své kráse,
spala luka, jenom v prsa má
vzpomínáním teskným vloudila se
do daleka touha neznámá.
Díval jsem se do krajiny zmámen,
kterak padá v náruč večera,
a já cítil, v objetí dvou ramen
jak by rostla snů mých nádhera
závratné až krásy do pohádky,
kterou vy jste náhle byla mi,
kdybych mohl rozjeti se zpátky
do daleka, Karlo, za vámi.
Čím mi bylo naše Pošumaví
ve klín lesů jako zakleté,
každá chvíle kde mi znova praví,
vy že kdesi v dálce žijete?
Rodné kraje zatopené v zlatě
byl bych dal, ta místa veškerá,
za korso, kde v zelenavém šatě
chodíváte vždycky z večera.
6
A když růže u nás doma kvetly,
já si myslil, to že růže ty,
jimiž v plese živůtek váš světlý,
jimiž šaty byly posety,
a když někdy za večerní chvíle
šel jsem lesem, jejž mám tolik rád,
vzkřik’ jsem aspoň vaše jméno milé,
bych je slyšel v skalách doznívat.
* *
*
Žhoucí léto chladnout začínalo,
vlídná jeseň náhle byla tu,
v zahradě nám ovoce už zrálo,
a já chystal jsem se k návratu.
Jak mi srdce tlouklo nedočkavě
a zas přece bázní k posledu,
myšlenka když zavířila v hlavě,
zítra že už jistě pojedu!
Tak jsem Karlu potkal znova zase,
a já divnou radostí se chvěl,
když jsem ji tak v celé dívčí kráse
na náměstí jednou uviděl.
Měla stále šaty zelenavé,
její úsměv stále božský byl,
oči měla vábivé a smavé,
a v těch očích jsem se utopil.
7
Tak jsem vzhlížel k oné krásné ženě
na ženství jak velký ideál,
tak se stalo, že jsem zhléd’ ji denně –
promluvit však na ni jsem se bál!
Dnové přešli, míjely už týdny,
a já stále v nejistotě žil,
denně stih’ jsem její pohled vlídný
a přec nikdy jsem s ní nemluvil.
Jako za dětských let na madonu
jsme se dívávali v kostele,
tak teď zbožňoval jsem ženu onu,
vida její líce zardělé:
jste-li, Karlo, božská tak a čistá,
s duší světic, srdcem dítěte,
jak jste došla v mysli mojí místa,
do nebe vy jistě přijdete!
* *
*
K večeru, když v oknech domů plálo
rudou září slunce podzimu,
v listí schnoucí požáry když tkalo,
které z žáru léta zbyly mu,
já se dával svojí láskou svésti,
s Tacitem jsem nechal Vergila
a hned v touze spěchal na náměstí,
za večera kde jste chodila.
8
Onou dobou Sofokles i Plato
půvabů všech pro mne pozbyli,
v oktávě jsem myslíval jen na to,
kdy zas uzřím váš zjev spanilý,
po večeři místo vážné práce
lásky stesk mne trudil veliký,
a já psával místo preparace
o vás, Karlo, sladké veršíky.
A když měsíc v okna má se díval,
veden citem ve snách bláhovým
do noci jsem o tom pouze sníval,
zítra že vás jistě oslovím,
že vám tajně všecko povím, všecko,
co mi v nitru lásky šeptá hlas –
ale zítra jako plaché děcko
znova jsem se před svým plánem třás’.
A jen z dálky jsem zas pozoroval,
odvahu svou ztrativ docela,
vaši chůzi, vašich boků ovál,
v tlumu lidí když jste mizela,
a když večer do noci se stmíval,
za vámi jsem spěchal nejednou,
do vašich se oken teskně díval,
zda vás oči ještě zahlédnou...
* *
*
9
Podzim v zimu proměnil se zvolna,
na mém stole rostl veršů stoh,
duši touha týrala mi bolná,
a já steskem zblázniti se moh’.
Ženských srdcí byl jsem špatný znatel,
neb mne hrůza jala nemalá,
jedenkrát když laskavostí přátel
moje verše Karla dostala.
Tedy všechno zvěděla má kráska:
proč mi smutek utkvěl na čele,
jaká v duši se mi zvedá láska,
o těch touhách v noci probdělé –
a já snílek bázlivý a mladý
místo abych lásku pěstil dál,
v rozpacích jsem nevěděl si rady,
Karle jsem se náhle vyhýbal.
Jejích očí bál jsem se jak smrti,
v nezkušeném mysle srdci svém,
že mne v hněvu nekonečném zdrtí
jediným svým přísným pohledem
jako za trest, že jsem dělal chtivě
na její si lásku naděje,
nanejvýš že ještě milostivě
veršům mým se notně vysměje.
10
A tak touhu nekonečnou dusil
v mojí hrudi pocit zbabělý –
co já bolu ve svém srdci zkusil
a co smíchu mezi přáteli!
Slečno Karlo, písně ty a znělky
zvýšily jen moje neštěstí,
chovejte je jako poklad velký,
vždyť mne stály tolik bolesti!
* *
*
Milostných jsem nebyl znalý léček,
a v den lásky hnedle po ránu
připlet’ se mi švarný mysliveček
jako v sešitovém románu.
I v těch románech nám bývá k zlosti,
ničí-li tam nevinnosti květ;
mne tu mrzí v memoárech dosti,
ale musím pravdu povědět!
Tak mi fatum, zlé jak vždycky na mne,
myslivečka toho svedlo sem,
ten měl oči úlisné a klamné,
nakroucené knírky pod nosem.
Poznal jsem, že knírům v obět padne
mojí lásky ideální plán,
vždyť já neměl vousy žádné, žádné,
holobradý byl jsem oktaván!
11
Mysliveček místo zvěře v hvozdě
lovil v městě snů mých ideál –
teď už bylo arci příliš pozdě,
bych se Karle v srdce dobýval!
S mojí duší horoucí a vřelou
žalostná se stala proměna,
a svou toužnou poesii celou
nadepsal jsem: „Láska zrazená“.
* *
*
Zatím pilně pěstila tu lásku
ve svém srdci Karla spanilá,
denně na led, denně na procházku
s myslivečkem švarným chodila.
A já v duši divé bouře sledy,
s výhrůžkami v srdci tajnými
jako přízrak zoufalý a bledý
plížíval se mlčky za nimi.
Dosud v duši cítím tóny matné
jako dávných bouří ozvěnu;
to mne, Karlo, přejdou vtipy špatné,
když si na to znova vzpomenu,
kterak jako náraz disonancí
onen večer v srdce mé se vryl,
před mými když zraky jednou v tanci
myslivec vás směle políbil!
12
Potom bylo stále hůře se mnou,
a jak smutek zničit by mne měl,
každou chvíli novou zprávu temnou
o vás, Karlo, jsem se dověděl,
a já prožil hrůzy celé drama
při té zvěsti věčně proklaté,
že s ním denně pobýváte sama,
že se náruživě líbáte...
* *
*
Moje lítost rostla jako příval,
za jara když v horách bouře je,
a já jenom zoufale se díval,
jak mi trhá všecky naděje;
tenkrát mnil jsem, že mi pukne hlava,
že už nikdy křídlem motýlím
netkne se mne láska přelétavá,
a že v touze jistě zešílím.
Život náš je samé zapírání,
člověk věčně ztrátami je štván –
a já mnil, že může svoje přání
v skutek uvést už i oktaván!
Nevěděl jsem, jenom resignace
že nám ze vší touhy zklamané,
z proplakaných nocí, z denní práce
naposledy věnem zůstane.
13
Však ta velká oktavánská touha
ztratila svá křídla docela,
a ta celá poesie dlouhá
v odříkání tupě vyzněla.
Na všechny tak zanevřel jsem krásky,
ze všech bolů vyvázl jsem zdráv,
a pak na hrob svojí první lásky
takový jsem zbásnil epitaf:
„Krokům mým je cesta naznačena...
Já si myslil, v žití klam a lež,
kam mne vábí slávy lichá cena,
že mne, Karlo, v lásce povedeš:
dohořela lásky mojí svíce,
a já padl cizí za vinu,
jinému tvá září zřítelnice –
což je na tom, já že zahynu!“
* *
*
Slečno Karlo, žiji život lichý
a den ze dne stále smutnější,
není pokory a není pýchy –
moji touhu kdo, ach, zkonejší?
Každou chvíli jsem se zamiloval,
ale, Karlo, nač to všechno je?
Obraz váš jsem do duše si schoval,
a ten nedá, nedá pokoje!
14
Miluji teď chladně kteroukoli,
jak jen přijde k srdce zápraží,
jenže láska taková, ta bolí,
stále bolí, nikdy neblaží.
Oltář snů mých rozpadl se v trosky
uvadlými květy pokryté,
nad nimi však jako fantóm božský
přece vy se krásná vznášíte.
Kletba osamění na mne padla,
a já odhodlaně nesu ji,
na koncerty chodím, do divadla,
každou kráskou se tam vzrušuji –
ale myslím, kdybyste v té kráse
zjevu dívčího, jejž měl jsem rád,
po letech mně, Karlo, vrátila se,
že bych vás jen doved’ milovat!
* *
*
Po letech jsem zhléd’ vás jedenkráte,
mrtvých snů mých kněžko spanilá –
jaké to teď smutné oči máte,
jak se vaše krása změnila!
Slečno Karlo, v radosti i smutku
zachvělo mnou kouzlo zašlých chvil –
ale, Karlo, byla jste to vskutku,
či to já se tolik proměnil?
15
V mojí duši počaly tát ledy,
jak by rval je nové lásky proud,
jak bych šťasten ještě naposledy
k vašim nohám musil pokleknout,
jak bych v touze blázniti měl zase,
říci vám to, kterak vás mám rád,
a v té očí povyhaslé kráse
u vašich se nohou vyplakat.
A já bloud jsem chtěl zas lásku novou,
jež mi vzkvete na snů souvrati,
jež mi štěstí září purpurovou
moje mladé žití vyzlatí,
kouzlo písní jež mi v duši vzbudí,
paprskem se rána usměje –
ale náhle cos mne bodlo v hrudi
jako výkřik, že už pozdě je.
Jako výkřik, moje srdce mladé
že už dávno v ňadrech puklo mi,
lež že číhá na mne vždy a všade
a květ každý snů mých ulomí –
a já, jak bych v toužení a žale
nebyl pro vás zmíral tenkráte,
sotva pozdraviv jsem spěchal dále
zneklidněn, že snad mne poznáte...
* *
*
16
Moje mládí, pohádko ty snivá,
zašlých dnů mých prasklé zrcadlo,
oko v slzách za tebou se dívá –
v cizí kraje kams mi zapadlo?
Jak by ruka sáhla do klavíru,
jak by pěvec v struny loutny sáh’,
tak mi s touhou v teskných tónů víru
táhneš znova v duše vzpomínkách.
Vy jste, Karlo, bohyní mi byla
nedostupnou v pyšném nebi svém,
a já myslil, touhy divá síla
že mne zničí v bolu divokém.
A já tehdy dlouho, dlouho plakal,
smutné verše psal jsem dlouhý čas,
až ten život ve svůj vír mne vlákal,
v kterém všemu zvyk’ jsou zvolna zas.
Už se tedy nikdy neshledáme –
slečno Karlo, nemělo to být!
Život, viďte, mnohou peruť zláme,
člověk musí všeho okusit...
A mé srdce mnoho unést může,
příští bouř i smutek minulý –
jen v mých básních ony zvadlé růže,
ty mne přece k slzám pohnuly.
17
Vím, že jednou na mém hrobě bude
tiše vonět planých růží květ,
že ty květy bělavé a rudé
moji lásku budou dýchat v svět:
ten květ aspoň ke rtům přitiskněte,
jež jsou pro mne navždy ztraceny,
vždyť ty růže, co jich tady vzkvete,
až v mém srdci mají kořeny!
18
In memoriam
K. P.
O padesátém výročí
toho pošetilého milování
vydáno v létě 1935
počtem 200 soukromých výtisků
pro přátele básníkovy
vytiskla
Legiografie, Praha XIII.
písmem Garamond
nákladem autorovým
E: pk; 2002
[19]