POLIBKY.

Jaroslav Kvapil

POLIBKY.
Ó nechvěj se, nechvěj se, ta chvíle je tak snivá a v žití chvíle nejsladší, bůh stanul ve svých tvůrčích snech a dolů k nám se dívá, zří, k zázraku co postačí. A letním tím večerem co táhne toužné vůně, jak zvoní zdroje ve trávě! Však vůní přece nejsladší dech polibků Tvých stůně a pláče, vzlyká jásavě. Je čistá ta laská má a v duši své jí chráním svým nadšením a žitím svým – ó anděle Ty zázračný, já chvěl se vzpomínáním, zda Tebe kdysi políbím! 94 Ó líbej mne, líbej mne tak dlouho, dlouho, dlouho, až Tvoje rty mne vyléčí, můj cherube, ó lásko má, má vesno, něho, touho, Ty písni moje největší! Ó hluboko, hluboko jsou perly pod vodami – a přec v Tvých slzách zaplály, ó vysoko, ó vysoko je nebe nad hvězdami – a my je přece poznali! 95