MELANCHOLIE.

MELANCHOLIE. – J. S. Macharovi –
Svůj celý život nadšený a hrdý že zotročil jsem v denním zápase, že snů mých bouře za kus chleba tvrdý v tíž denní jata marně zmítá se: já neklnu již znaven resignaci a s pohrdáním dovedu to nésti – když hrdost snů mých k nohám se mi kácí, mně na rtech ještě chví se slovo: „Štěstí!“ Mé umění, ty květe sensitivní, skvost jitřní rosy v kalichu tvém plál, v tvé vůni spali vzácní snové divní – jak lacino jsem davům tebe dal! [129] Ó svadni, květe – snad to lépe bude, když zahyneš svou vůní na úsvitě: bouř, která přijde ve své hrůze rudé, svou krutou mocí aspoň nezlomí tě! A svoje srdce žhoucí, vítězící já hrdě nesl v světa orgie, kde nyní každý s pohrdavou lící je roztrhá a drze raní je. A moje srdce v posměchu těch davů tak krvácí, že ani necítí to, jak hrdost, božství ztratilo i slávu – a toho srdce je mi přece líto! 130