ALOISU JIRÁSKOVI O JEHO PADESÁTÝCH NAROZENINÁCH
V čís z tvrdého skla českého dnes nalejte mi vína,
ať jako žhavé červánky v ní vzhoří mělničina,
má barvu našich granátů, svit jejich hluboký,
i barvu české krve má, jež tekla potoky.
Lze laurem uctít slavněji, kdo vítěz zaslouží ho,
však nad přípitek přátelský nic není vřelejšího:
ať víno šlehne křišťálem jak plamen srdcem Čech,
ať křišťál vínem zahoří, je svátek Čechů všech!
Kdo nejlépe z nás dovedl číst ve kronice dědů,
kdo nejlíp doved’ pochopit jich velikost i bědu,
kdo s tragedií země své až do kořenů srost’,
kdo do křišťálu vyjasnil zas její minulost;
kdo do krvava vyplakal se nad tou českou zemí,
kdo červánkem ji ozářil a světla nadějemi,
kdo rozpláče i rozzáří, když o tom vypráví –
vám, vám dnes, mistře Jirásku, ten pohár na zdraví!
Je z tvrdého skla českého, je čist jak vaše žití,
a jako vaše nadšení v něm české víno svítí –
ať do daleka po Čechách dnes kdekdo cítí to!
Lze komu ještě připíti, když vám už připito?
Lze, mistře, po tom přípitku cos ještě říci více?
Nuž, připijeme podruhé a potom do třetice:
co rádi máme, zdrávo buď – a nejvíc zdráva všem
ta nejkrásnější na světě, ta drahá česká zem!
(23. srpna 1901)
91