ŠESTNÁCTÝ KVĚTEN REVOLUČNÍCH SLAVNOSTÍ DIVADELNÍCH

Jaroslav Kvapil

ŠESTNÁCTÝ KVĚTEN REVOLUČNÍCH SLAVNOSTÍ DIVADELNÍCH
Jaké to bylo jaro! Rozkvetlé kolkolem stráně, ode dne ke dni obloha zářivě smála se na ně, pod českým nebem májovým, radostných úsměvů, kdekomu do lásky bylo, kdekomu do zpěvu, chtělo se zmládnout Nerudovi, chtělo se vykřiknouti, chtělo se tanečně vyskočit v únavné do vrchu pouti, chtělo se líbat, objímat, chtělo se rozběhnouti! Sklopené oči, rozpačité, znající jenom pokoru, začly se kolkolem rozhlížet, šlehlo v nich do vzdoru, předrahé ruce našich otců, mozolné, žilnaté, s chutí se po letech zaťaly do pěstí tenkráte, matky nás plny lásky a víry počaly, pod srdcem šťastny nás nosily, tiše si zpívaly, v radostné příští nezrozených blaze se dívaly. Pod nebem rudě zalitým v urputném boji, s pěstmi a se rty zaťatými synové jejich teď stojí. Není jim do zpěvu, je jim jen do hněvu, pro květen rozkošně lichotný nemají úsměvů, nelze jim ještě dnes trpěti a zapomenout příště – potoky krve se brodili, viděli popraviště. Slyšte to, otcové spící pod drnem zeleným, věztež to, mamičky ustárlé se zrakem zkaleným: nelze jak tehdy radostně zaplesat, setřásti veškeru tíhu za těch let padesát, za těch let padesát jsme dnes už jinačí, 114 vám co by bylo stačilo, nám už dnes nestačí, odvážně s plachtami vzdutými do nových zítřků plujem, o nic už nechcem se smlouvat, ničehož nelitujem! Ale až dojedeme – dnes, zítra, pozítří? – cosi jak touha rozpačitá duši nám rozjitří: na ten máj, na ten máj jediný, jediný, na mládí matek svých přes jejich šediny, přes hroby otců travnaté na jejich tábory, přes pole krví prosáklá na dívčí fábory, na jarní mlhy nad Vltavou, na slova Nerudova stokrát si ještě vzpomenem a zaslzíme znova! (1918)
115