VANITAS
Já krásnou báseň kdysi čet’,
já k smrti tehdy vzrušen byl –
leč po řadě let,
když znova jsem tu báseň čet’,
já vzrušení to necítil.
A v herbáři mém voněl květ,
on barvami se, vůní chvěl –
a po řadě let
byl suchý, žlutý onen květ,
já jeho krásy neviděl.
[28]
Já na prabábu vzpomněl hned,
ta měla robu, padlý sníh –
leč po řadě let
ta roba z mody vyšla hned
a dnes je k smíchu její střih.
A mojí duše divný vzlet,
jenž o věčnosti kdysi snil,
ó po řadě let
mne k vtipům dráždil onen vzlet –
a já se přece zasmušil.
A moda, báseň, vzlet i květ
v své divné kráse záhadné –
vše po řadě let
tu musí zblednout jak ten květ
a jak ta moda uvadne.
Jen to, co cítíš v duši tkvět’,
ať práce to či lásky skvost,
to po řadě let
snad v jiných duších bude tkvět’ –
ó básníku, měj na tom dost!
[29]