Duše květin.

Duše květin.
Já věřím, vůně dech, jenž chvěje květinami, v jich kalich hrouží se a krouží nad květy, že vlivem záhadným a v život jdoucím s námi jak tajná síla je nám v duše zakletý. A žije v našich snech a chví se v našich retech – ať dobrý nebo zlý je dech ten neznámý – tak jako vůně čar se skrývá v jarních květech a těší, sílí nás, neb vraždí, omámí. Z žen, jež jsem míval rád, ta vůně květů dýchá a kouzlo jejich vln můj smutný tiší sen, ať dechem lahodným jen lehce, tklivě, zticha, ať proudem opojným, jímž duch je omámen. Já ženy blouznivé a dobré znal jsem, skromné, to byly andělé v snů šeři trpící, ty – ač to neřekly – prý láskou žily pro mne s tou duší panenskou, s tím nachem na líci. [16] A touha tajemná, jež dýchá v beznaději, mne k slzám dojímá vždy těmi nad květy, jež v oněch světicích se tichou vůní chvějí v ty jejich bělostné sny jsouce rozsety. A byly jiné zas, jež nikdo nepochopil, mně byly hádankou a tím mne vábily, jas divný, unylý se v oči jejich stopil a tichým kouzlem plál zjev jejich spanilý. V těch ženách cosi lká a jásá, dřímá, stůně, svět, v kterém vyrostly, je tůní tajemnou, z níž ony plny vždy své neurčité vůně svůj kalich zářící a rosou sytý pnou. A sladkou závratí mne jiných jaly rysy, z nichž každá vábila jak noční fiala, jíž v bílých květů tlum se těžká vůně mísí a mámí duši tu, jež u ní zůstala. K těm divá, horečná mne uchvátila láska, mé mladé, smělé sny v dál byly rozváty a v prudké bolesti, jíž horká hlava praská, já cítil kvetoucí vždy v létě akáty. Ó ženy trpící a ženy přetajemné, i vy, jež vášní žár a touhu jásavou jste zjevem čarovným vždy probouzely ve mně, snů vašich vůně mi zas šumí nad hlavou. 17 Však nač ty marné sny a touha po všem štěstí, – ten život přinese jen bouř a bol a sten: můj duch je blínem tím, jenž kvete na rozcestí, až na dno všech svých snů již pro vždy otráven. 18